Tento text nepředkládá teorii vědomí.
Spíše nenápadně upravuje podmínky, za kterých o něm vůbec lze smysluplně mluvit.
To, co se běžně označuje jako vědomí, bývá obvykle chápáno jako schopnost, vlastnost nebo nositel zkušenosti. Jako něco, co vnímá, spojuje, vybírá nebo vytváří souvislost. Tento způsob mluvy je sice srozumitelný a praktický, ale zároveň zavádí víc, než je nutné. Zavádí činitele tam, kde se ve skutečnosti nic neděje.
V tomto textu proto nebude vědomí chápáno ani jako funkce, ani jako subjekt.
Bude chápáno prostě jako případ.
To, co se ukáže, se totiž nemusí udržet.
Ne vše, co se objeví, přetrvá jako celek.
To, co běžně nazýváme světem, není soubor věcí, jak se na první pohled zdá, ale spíše případ, kdy se jevení nepřerušilo natolik, aby zmizela možnost číst jej jako celek. Celek zde není nikde předem dán. Je pouze tím, že se čtení průběhu zatím nerozpadlo.
Vědomí nevzniká vedle tohoto celku ani nad ním.
Je právě tímto případem.
Není to žádný akt vidění.
Je to spíše případ čitelnosti.
Celek se totiž nedá číst jako hotová totalita.
Rozlišení vždy předpokládá odstup, oddělenost a sled — ne jako něco vnuceného zvenčí, ale jako jediný možný způsob, jak se celek může ukázat, aniž by se okamžitě rozpadl.
Proto se celek neukazuje jako hotová věc,
ale jako sled, který se nerozpadl.
Ne proto, že by jej něco rozdělovalo,
ale prostě proto, že jinak by nebylo co číst.
To, co nazýváme časem, není plynutí něčeho v něčem.
Je to spíše to, že celek nelze držet naráz.
To, co nazýváme prostorem, není rozprostření věcí.
Je to oddělenost, která se zatím nepřerušila.
To, co se v moderní fyzice popisuje jako relativita času a prostoru, lze v tomto smyslu číst jako konkrétní případ této situace.
To, co se mění, není čas nebo prostor jako takový, ale to, jak se v různých podmínkách udržuje čitelnost sledu.
Nejde o to, že by fyzikální teorie tento rámec potvrzovala nebo z něj vycházela.
Spíše ukazuje, že i tam, kde se popis zpřesňuje, zůstává zachován tentýž základní rys.
Celek není dán naráz.
Čte se jako sled, který se nerozpadl.
Vědomí zde nestojí proti času a prostoru.
Není jejich nositelem ani jejich produktem.
Je to případ, kdy se tento sled udržel jako celek.
Tam, kde by se průběh mohl zlomit, ale nezlomí se,
mluvíme o vědomí.
To neznamená, že něco zlom překonalo.
Znamená to pouze, že se jednoduše neprosadil.
Nic zde totiž nic nedělá.
To, co se jeví jako spojení nebo souvislost, je pouze způsob, jakým se nepřerušenost jeví zevnitř.
Z tohoto pohledu není vědomí žádnou výjimkou ani privilegiem.
Je to spíše mezní případ čitelnosti.
Za touto mezí už není nic skrytého.
Není tam žádná hlubší vrstva ani jiný režim bytí.
Je tam pouze to, že se průběh neudrží.
Filosofie často pracovala s pojmy nicoty, prázdnoty nebo základu jako s něčím, co stojí „pod“ skutečností nebo ji nějakým způsobem nese. U Meister Eckhart a Nicholas of Cusa se Bůh objevuje jako to, co přesahuje bytí, u Jakob Böhme jako „Ungrund“, u Martin Heidegger jako pole, v němž se jsoucna ukazují. I tam, kde je základ výslovně popírán, zůstává obvykle zachováno něco, co má tuto roli alespoň nepřímo nést — otevřenost, bytí, pole nebo nicota.
Tento text jde v tomto ohledu ještě o krok dál.
Neodmítá pouze konkrétní podobu základu, ale samotnou potřebu jej vůbec zavést.
To, co zde nazýváme Nulou, není pole ani zdroj.
Není to nic, co by něco umožňovalo nebo z čeho by něco vznikalo.
Je to prostě nemožnost uzavření.
Nula nic nevytváří.
A nijak nevnucuje žádný směr.
Každé rozlišení není následek.
Je to vždy jen případ.
Tím se postupně ruší ontologická hierarchie.
Nic není skutečnější než něco jiného jen proto, že by to bylo blíže nějakému zdroji. Žádný zdroj, ke kterému by bylo možné se přiblížit, zde jednoduše není.
Otázka „proč“ tím ztrácí svou oporu.
Ne proto, že by na ni existovala nějaká skrytá odpověď, ale proto, že není kam ji vůbec vztáhnout.
To, co se jeví jako stabilní, není drženo.
Je to jen to, že se čtení průběhu zatím nepřerušilo.
To, co se opakuje, není zákon.
Je to konfigurace, která se nerozpadla.
Zákony nejsou příčinou dění.
Jsou spíše čtením toho, co se zatím nerozpadlo.
Právě v tomto smyslu se tento přístup blíží tomu, co naznačuje Ludwig Wittgenstein.
Filosofické problémy zde nejsou řešeny.
Jsou rozpouštěny.
Ne proto, že by byly vyřešeny jinak,
ale proto, že se ukáže, že nemají na čem stát.
V tomto rámci pak nelze vědomí chápat jako něco, co vybírá, spojuje nebo vytváří směr. To by znamenalo zavést zpět činitele, kterého jsme se snažili odstranit.
Vědomí není výběr jedné možnosti z mnoha.
Je to případ, kdy jiné možnosti neustály.
To, co nazýváme „já“, není nositel této čitelnosti.
Je to spíše efekt dostatečně husté a nepřerušené čitelnosti.
Je to případ, kdy se čitelnost ukáže jako celek
a zároveň narazí na svou vlastní mez.
Za touto mezí už není co číst.
Ne proto, že by tam bylo něco skrytého,
ale proto, že se čitelnost neudrží.
Tato mez není ani začátek, ani konec v běžném smyslu.
Je to prostě to, že model a to, co je jím popsáno, jsou totéž udržení.
Vědomí není něco, co svět má.
Je to případ, kdy se svět udržel jako celek.
A právě proto zůstává neuchopitelné.