ÚVOD
Tento text nepředkládá teorii reality.
Upravuje podmínky, za kterých o ní lze mluvit.
Model nepřidává obsah.
Odstraňuje rozpory v tom, jak o obsahu mluvíme.
Nezavádí základ.
Nezavádí příčinu.
Nezavádí nutnost.
To, co se jeví,
není opřeno o nic pevného.
Realita nepotřebuje základ.
Základ potřebuje myšlení, které se chce opřít.
To, co běžně nazýváme realitou, se jeví jako soubor věcí.
Jako něco, co „je“.
Tento způsob vidění je stabilní a přesvědčivý.
Právě proto se zdá samozřejmý.
Model tuto samozřejmost nepřijímá.
Ne proto, že by ji vyvracel,
ale proto, že ji není nutné zavádět.
To, co se jeví,
není neseno žádným základem.
To neznamená, že „nic není“.
Znamená to,
že otázka „na čem to stojí“
nemá na co dopadnout.
To, co nazýváme „světem“,
je případ,
kde se rozlišení nerozpadá.
Svět není soubor věcí,
je to to, co zůstalo čitelné.
Tento model nic nevysvětluje.
Pouze nedovolí,
aby se vysvětlení změnilo v zavedení základu.
NULA, NICOTA, PRÁZDNOTA
Pokud tyto pojmy nerozlišíme, model se rozpadá už na úrovni jazyka.
Nicota, nula a prázdnota se v běžné řeči překrývají, ale v modelu plní odlišné funkce.
Bez jejich oddělení není možné přesně vyjádřit, co není možné, co není určeno a co nemá vlastní základ.
Toto rozlišení není terminologické — je to podmínka srozumitelnosti celého rámce.
Nicota
Je jako absolutní tma,
ve které se nemůže objevit ani bod světla.
Ne proto, že tam nic není —
ale proto, že není možné, aby se cokoli ukázalo.
Jakmile se objeví cokoliv,
už to není nicota.
Nula
Není tma.
Není světlo.
Je tam,
kde není nic předem rozhodnuto.
Cokoliv se může ukázat —
ale nic z toho není dané,
nic z toho z ní nevyplývá.
Nula nic nevytváří.
Jen nevnucuje žádný směr.
Každá věta typu „nula je…“
už zavádí to, co má být ponecháno bez určení.
Nula není počátek.
Není pozadí.
Není pole.
Není ani neuzavřenost.
Je to nemožnost uzavření.
Prázdnota / šúnjatá
Není ani nicota, ani nula.
Říká:
věci nemají vlastní podstatu,
vznikají ze vztahů.
Jako vlna na vodě —
není sama o sobě,
ale přesto se děje.
Rozdíl:
Nicota: → nic se nemůže ukázat
Nula: → nic není předem určeno
Prázdnota: → to, co se ukazuje, nemá vlastní základ
Nicota zavírá dveře.
Nula nechává dveře otevřené — ale neurčuje žádný směr.
Prázdnota ukazuje, že žádné „dveře samy o sobě“ neexistují.
To, co se objeví,
není z nicoty,
ani z nuly,
ani z prázdnoty.
Otázka „proč“ tady selhává.
JÁDRO MODELU
ROZLIŠENÍ
Rozlišení není počátek.
Není základ.
Není úkon.
Není vztah mezi hotovými prvky.
Nevychází z ničeho předem daného.
Nevztahuje se k žádnému nositeli.
Rozlišení nevysvětluje,
proč se něco liší.
Označuje jen minimální případ,
kdy se něco nepropadne do nerozlišitelnosti.
Teprve tam,
kde se rozdíl ukáže jako čitelný,
lze mluvit o něčem odlišném.
Bez rozlišení
není věc, vztah ani svět.
Ne proto, že by je rozlišení vytvářelo,
ale proto, že bez něj
se nic neukáže jako něco.
PRŮNIK
Průnik označuje případ,
kdy rozlišení není zcela bez souběhu.
Není počet.
Není místo.
Není překrytí.
Není vztah mezi entitami.
Nevzniká mezi hotovými prvky.
Neříká,
že je tu mnohost hotových prvků.
Neříká ani,
že se něco s něčím překrývá.
Říká jen,
že rozlišení nezůstává zcela izolované.
Bez rozlišení
není rozdíl.
Bez průniku
není svět.
CELEK / SVĚT / VĚDOMÍ
Aby bylo možné o něčem mluvit,
musí se to nějak rozlišit.
Rozlišení není dáno naráz.
Nedá se obsáhnout v jednom bodě.
Tím se objevuje sled.
Ne jako čas,
ale jako nemožnost mít vše současně.
Sled se nemusí udržet.
Může se přerušit dřív,
než se rozlišení ukáže spolu.
Tam, kde rozlišení nezůstane zcela izolované,
mluvíme o průniku.
Tam, kde se sled nepřeruší,
mluvíme o průběhu.
Průběh není proces.
Není tok.
Není dění za něčím.
Je to sled,
který se nepřerušil.
Když se sled nepřeruší hned,
objevuje se čitelnost —
to, co zůstalo dost dlouho,
aby to bylo možné číst.
Ne proto, že by ji něco drželo,
ale protože se nerozpadla okamžitě.
Tam, kde se čitelnost nerozpadne do jednotlivostí,
ukazuje se jako celek.
Tomuto případu
říkáme svět.
Ne jako souboru věcí,
ale jako tomu,
co zůstalo čitelné jako celek.
Celek není něco navíc.
Není mimo to, co se ukazuje.
Je to čitelnost,
která se nerozpadla do částí.
Tam, kde se tento celek nezlomí,
mluvíme o vědomí.
Ne jako o vlastnosti,
ne jako o subjektu,
ale jako o případu.
Vědomí je případ,
kdy se celek nezlomí.
Svět a vědomí
nejsou dvě věci.
Nejsou dvě vrstvy.
Jsou dvě podoby toho,
jak se nepřerušenost stává čitelnou.
Nejsou příčinou
jednoho druhému.
Ukazují se spolu tam,
kde se celek nezlomí.
To, že se celek nezlomí,
není vysvětlení.
Je to jen to,
že se nerozpadl.
JAZYK A HRANICE
Používané pojmy zde nejsou označeními entit ani procesů.
Neodkazují k ničemu, co by bylo samostatně existující.
Jsou to nástroje, které brání tomu,
aby se ustavování změnilo ve „věc“.
Text tak nutně operuje na hraně srozumitelnosti.
Používá jazyk na hranici jeho běžného užití.
ZÁVĚR
Tento model nic nevysvětluje.
Pouze nedovolí,
aby se vysvětlení změnilo v zavedení základu.
Model nekončí neznalostí.
Končí tím,
že určitý typ otázky přestává dávat smysl.