1. MANIFEST NESUBSTANČNÍHO MODELU
ÚVOD
Tento text nepředkládá teorii reality.
Upravuje podmínky, za kterých o ní lze mluvit.
Model nepřidává obsah.
Odstraňuje rozpory v tom, jak o obsahu mluvíme.
Nezavádí základ.
Nezavádí příčinu.
Nezavádí nutnost.
To, co se jeví,
není opřeno o nic pevného.
Realita nepotřebuje základ.
Základ potřebuje myšlení, které se chce opřít.
To, co běžně nazýváme realitou, se jeví jako soubor věcí.
Jako něco, co „je“.
Tento způsob vidění je stabilní a přesvědčivý.
Právě proto se zdá samozřejmý.
Model tuto samozřejmost nepřijímá.
Ne proto, že by ji vyvracel,
ale proto, že ji není nutné zavádět.
To, co se jeví,
není neseno žádným základem.
To neznamená, že „nic není“.
Znamená to,
že otázka „na čem to stojí“
nemá na co dopadnout.
To, co nazýváme „světem“,
je případ,
kde se rozlišení nerozpadá.
Realita není soubor věcí,
je to to, co zůstalo čitelné.
Tento model nic nevysvětluje.
Pouze nedovolí,
aby se vysvětlení změnilo v zavedení základu.
NULA, NICOTA, PRÁZDNOTA
Pokud tyto pojmy nerozlišíme, model se rozpadá už na úrovni jazyka.
Nicota, nula a prázdnota se v běžné řeči překrývají, ale v modelu plní odlišné funkce.
Bez jejich oddělení není možné přesně vyjádřit, co není možné, co není určeno a co nemá vlastní základ.
Toto rozlišení není terminologické — je to podmínka srozumitelnosti celého rámce.
Nicota
Je jako absolutní tma,
ve které se nemůže objevit ani bod světla.
Ne proto, že tam nic není —
ale proto, že není možné, aby se cokoli ukázalo.
Jakmile se objeví cokoliv,
už to není nicota.
Nula
Není tma.
Není světlo.
Je tam,
kde není nic předem rozhodnuto.
Cokoliv se může ukázat —
ale nic z toho není dané,
nic z toho z ní nevyplývá.
Nula nic nevytváří.
Jen nevnucuje žádný směr.
Každá věta typu „nula je…“
už zavádí to, co má být ponecháno bez určení.
Nula není počátek.
Není pozadí.
Není pole.
Není ani neuzavřenost.
Je to nemožnost uzavření.
Prázdnota / šúnjatá
Není ani nicota, ani nula.
Říká:
věci nemají vlastní podstatu,
vznikají ze vztahů.
Jako vlna na vodě —
není sama o sobě,
ale přesto se děje.
Rozdíl:
Nicota: → nic se nemůže ukázat
Nula: → nic není předem určeno
Prázdnota: → to, co se ukazuje, nemá vlastní základ
Nicota zavírá dveře.
Nula nechává dveře otevřené — ale nikam nevede.
Prázdnota ukazuje, že žádné „dveře samy o sobě“ neexistují.
To, co se objeví,
není z nicoty,
ani z nuly,
ani z prázdnoty.
Otázka „proč“ tady selhává.
2. JÁDRO MODELU
ROZLIŠENÍ
Rozlišení není počátek.
Není základ.
Není úkon.
Není vztah mezi hotovými prvky.
Nevychází z ničeho předem daného.
Nevztahuje se k žádnému nositeli.
Rozlišení nevysvětluje,
proč se něco liší.
Označuje jen minimální případ,
kdy se něco nepropadne do nerozlišitelnosti.
Teprve tam,
kde se rozdíl ukáže jako čitelný,
lze mluvit o něčem odlišném.
Bez rozlišení
není věc, vztah ani svět.
Ne proto, že by je rozlišení vytvářelo,
ale proto, že bez něj
se nic neukáže jako něco.
PRŮNIK
Průnik označuje případ,
kdy rozlišení není zcela bez souběhu.
Není počet.
Není místo.
Není překrytí.
Není vztah mezi entitami.
Nevzniká mezi něčím.
Nevzniká z ničeho.
Neříká,
že je tu mnohost hotových prvků.
Neříká ani,
že se něco s něčím překrývá.
Říká jen,
že rozlišení nezůstává zcela izolované.
Bez rozlišení
není rozdíl.
Bez průniku
není svět.
CELEK / SVĚT / VĚDOMÍ
Aby bylo možné o něčem mluvit,
musí se to nějak rozlišit.
Rozlišení není dáno naráz.
Nedá se obsáhnout v jednom bodě.
Tím se objevuje sled.
Ne jako čas,
ale jako nemožnost mít vše současně.
Sled se nemusí udržet.
Může se přerušit dřív,
než se rozlišení ukáže v souběhu.
Tam, kde rozlišení nezůstane zcela izolované,
mluvíme o průniku.
Tam, kde se sled nepřeruší,
mluvíme o průběhu.
Průběh není proces.
Není tok.
Není dění za něčím.
Je to sled,
který se nepřerušil.
Když se sled nepřeruší hned,
objevuje se čitelnost —
to, co zůstalo dost dlouho,
aby to bylo možné číst.
Ne proto, že by něco drželo,
ale protože se to nerozpadlo okamžitě.
Tam, kde se čitelnost nerozpadne do jednotlivostí,
ukazuje se jako celek.
Tomuto případu
říkáme svět.
Ne jako souboru věcí,
ale jako tomu,
co zůstalo čitelné jako celek.
Celek není něco navíc.
Není mimo to, co se ukazuje.
Je to čitelnost,
která se nerozpadla do částí.
Tam, kde se tento celek nezlomí,
mluvíme o vědomí.
Ne jako o vlastnosti,
ne jako o subjektu,
ale jako o případu.
Vědomí je případ,
kdy se celek nezlomí.
Svět a vědomí
nejsou dvě věci.
Nejsou dvě vrstvy.
Jsou dvě podoby toho,
jak se nepřerušenost stává čitelnou.
Vzájemně se nepodmiňují
jako příčina a následek.
Ukazují se spolu tam,
kde se celek nezlomí.
To, že se celek nezlomí,
není vysvětlení.
Je to jen to,
že se nerozpadl.
JAZYK A HRANICE
Používané pojmy zde nejsou označeními entit ani procesů.
Neodkazují k ničemu, co by bylo samostatně existující.
Jsou to nástroje, které brání tomu,
aby se ustavování změnilo ve „věc“.
Text tak nutně operuje na hraně srozumitelnosti.
Používá jazyk proti jeho běžnému užití.
ZÁVĚR
Tento model nic nevysvětluje.
Pouze nedovolí,
aby se vysvětlení změnilo v zavedení základu.
Model nekončí neznalostí.
Končí tím,
že určitý typ otázky přestává dávat smysl.
3. KONSTITUCE ČITELNOSTI
Následující není nové.
Je to totéž,
čtené na jednotlivých pojmech.
STABILITA
Svět je setrvačnost průniku.
Působí pevně ne proto, že by měl základ,
ale protože některé průběhy se nepřeruší.
Stabilita není vlastnost.
Je to stav,
kdy průběh nezanikne jako čitelný.
IDENTITA
To, co se nemění,
není shoda stavů,
ale nepřerušenost rozdílu.
Identita není zvláštní entita.
Je to případ stability.
Stabilita je to,
co se udrží.
Identita je to,
co se udrží tak,
že nepřechází v jiné.
PŘÍČINNOST
Příčinnost nepředchází průběhu.
Nevytváří ho.
Není důvod,
proč jedno následuje druhé.
Je jen to,
že se průběh nepřeruší.
Příčinnost není to,
co vytváří sled.
Je to to,
co z průběhu nepřestane,
když se nepřeruší.
Sled není řízen.
Neplyne z nutnosti.
Je to průběh,
který se nezlomil.
ZÁKON
Zákony fyziky nejsou vlastnosti reality.
Jsou to nejstabilnější způsoby,
jak ji dokážeme číst.
Zákon není to,
co svět řídí.
Je to to,
co se v průběhu nerozpadá.
To, co se opakuje,
není ještě zákon.
Zákon je až to,
že se opakování nepřeruší.
Zákon není příčina.
Je to stabilita průběhu.
Entropie není opak zákona.
Je to ztráta této stability.
Zákon i entropie patří čitelnosti.
Nejsou vlastnostmi udržení.
Nula nedovolí,
aby se zákon stal definitivním.
Proto je zákon vždy jen to,
co se zatím nerozpadlo.
ZLOM
Zlom není událost.
Je to případ,
kdy se průběh přeruší.
To, co se nepřerušeně jevilo,
se láme.
ČAS
Čas není tok.
Je to rozdíl,
který se neudrží najednou.
To, co nazýváme minulostí,
je to, co se neudrželo.
To, co nazýváme budoucností,
je to, co se ještě neudrží.
PROSTOR
Prostor není nádoba.
Je to to,
že se rozlišení udržují jako oddělená.
Oddělenost
není vlastnost věcí.
Je to stabilita,
ve které se nerozpadnou do jednoho.
TRIÁDA
Čas, prostor a vědomí
nejsou prvky reality.
Jsou to podoby,
v nichž se průběh stává čitelným.
Triáda není základ.
Je to minimum,
ve kterém se průběh nehroutí jako celek.
Rozpustit triádu
znamená zrušit podmínky,
za kterých se něco ukazuje jako celek.
Bez průběhu
není čitelnost.
Vědomí není výjimka.
Je to případ,
kdy se průběh nepřeruší
i v rozsahu celku.
Vesmír není to, co je.
Je to to,
co se někde ukáže jako celek.
To neznamená,
že bez vědomí nic není.
Znamená to,
že nic není jako celek.
CHAOS
Chaos není opak řádu.
Je to situace,
kde se rozlišení neudrží dost dlouho.
MINIMÁLNÍ ONTOLOGICKÝ DŮSLEDEK
To, co se udrží,
není nutné.
Není to ani náhodné.
Je jen to,
že se to nehroutí.
4. ŠKÁLA
To, co se ukazuje,
není čitelné všude stejně.
Ne proto,
že by realita měla hotové vrstvy.
A ne proto,
že by vědomí libovolně měnilo svůj pohled.
Čitelnost se vždy ukazuje
jen v určitém dosahu.
Tomuto dosahu říkáme škála.
Škála není samostatný princip.
Není základ.
Není vlastnost reality.
Není nástroj vědomí.
Je to pouze připomenutí,
že žádné ukázání
není čitelné beze zbytku
ve všech dosazích stejně.
To, co se v jednom dosahu
ukáže jako věc,
může se v jiném dosahu
ukázat jako děj,
shluk, pohyb
nebo nerozlišitelnost.
Nejde o jinou realitu.
Nejde ani o pouhý jiný pohled.
Jde o to,
že čitelnost není absolutně přenositelná.
Průběh říká,
že se sled nepřerušil.
Škála říká pouze,
že tento sled
není čitelný všude stejně.
Nejde o podobnost
mezi různými úrovněmi.
Jde o čtení téhož
v jiném dosahu.
Ne však téhož
jako pevné totožnosti.
Téhož jen potud,
pokud se průběh
ještě nepřerušil.
To, co se v jednom dosahu
ukáže jako věc,
může se v jiném dosahu
ukázat jako děj,
vztah,
hustota
nebo rozpad.
Škála proto neukazuje
skrytou stavbu reality.
Neukazuje zákon,
který by se opakoval
napříč úrovněmi.
Ukazuje jen to,
že tentýž průběh
není čitelný
ve všech dosazích stejně.
Proto škála není vědomí.
Vědomí škálu nevytváří.
Ale vědomí se nikdy
neukazuje bez ní.
Jen tam,
kde se čitelnost
v určitém dosahu
nerozpadne do jednotlivostí,
může se celek ukázat
jako celek.
5. VĚDOMÍ A SMRT
Vědomí není to,
co drží celek.
Není to síla,
která průběh spojuje.
Není to vlastnost,
která by se k němu přidala.
Vědomí je případ,
kdy se čitelnost
v určitém dosahu
nerozpadne do jednotlivostí.
Tam, kde se průběh
ještě ukazuje jako celek,
mluvíme o vědomí.
Celek tím není zaručen.
Není chráněn.
Není dán předem.
To, co se jeví,
se nemusí udržet
jako čitelné spolu.
Vědomí proto není jistota.
Je to právě případ,
v němž se ukazuje,
že celek mohl nebýt.
Není výjimkou z rozpadu.
Není odporem proti němu.
Je jen tím,
že se zde přerušení
neprosadilo
v rozsahu celku.
Vědomí není výjimka.
Není vlastnost.
Není subjekt.
Vědomí je případ,
kdy se celek nezlomí.
Smrt není opak vědomí.
Není druhá strana téže věci.
Není událost,
která by se přidala
k průběhu.
Je to případ,
kdy se průběh
přestane ukazovat
jako tentýž celek.
To, čemu říkáme konec,
není přechod.
Je to ztráta možnosti
číst průběh
jako tentýž celek.
Ne proto,
že by něco odešlo jinam.
Ne proto,
že by se něco skrylo.
Ale proto,
že už není celek,
v němž by mohlo být čteno,
že něco zůstává.
Vědomí a smrt
netvoří dvojici.
Nejsou to dvě možnosti
téhož subjektu.
Nejsou to dvě oblasti,
mezi nimiž by něco přecházelo.
Jsou to dva případy,
v nichž se ukazuje totéž:
nepřerušenost není nutná.
Ve vědomí
se celek ukazuje
jako nerozpadlý.
Ve smrti
přestává být čitelný
jako tentýž.
Nejde o to,
že jedno přechází v druhé.
Jde o to,
že celek nebyl zaručen.
To, co se udrží,
není chráněno.
To, co se neudrží,
nic neztrácí.
Ztráta je slovo
z dosahu,
v němž celek ještě trval.
Otázka „co zůstává“
tady selhává.
Zůstávání
není zaručeno.
Vědomí není jistota.
Smrt není výjimka.
Je to jen to,
že někde se celek
ještě nerozpadne,
a jinde už není celek,
v němž by se dalo říct,
co se vlastně rozpadlo.
A nic z toho
není nutné.
6. SOUKROMÝ A SDÍLENÝ VESMÍR
Výchozí není sdílení.
Výchozí je bez průniku.
To, co se jeví,
se jeví jen tam,
kde se rozlišení udrží společně.
Průnik není doplněk.
Je to to,
že se rozlišení udrží jako rozdíl.
Bez průniku
není rozdíl.
Bez rozdílu
není „něco“.
To, co nemá průnik,
není skryté
ani jinde.
Je to případ,
kde se rozlišení neudrží.
To neznamená,
že to není.
Znamená to,
že se to neustaví jako rozdíl.
Nulový průnik
není hranice.
Je to mez,
za kterou nelze nic říci.
To, co se ukazuje jako jiné,
už není plně soukromé.
To, co je plně soukromé,
se neukáže jako jiné.
Soukromé
není uzavřené.
Je to bez průniku.
Sdílení
není samozřejmé.
Je to průnik,
který se udrží.
Já není samostatný celek.
Je to míra průniku.
Čím větší sdílení,
tím menší přesnost.
Čím větší přesnost,
tím menší sdílení.
To, co je nejvíc „moje“,
je nejméně sdílené.
Sdílený svět není samozřejmý.
Je to to,
co se sotva udrží.