Člověk je jako membrána.
To není žádná hláška z filmu.
Kdesi na začátku bylo moře. Voda, rozpuštěné látky, pohyb, teplo, chemické reakce. Moře, které ještě nevědělo, co z něj jednou vyleze.
A někde v tom všem se začala udržovat hranice. Něco nepatrného, co ještě nebylo člověkem, zvířetem ani rostlinou, ale už dokázalo udržet rozdíl mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je venku.
Život možná nemá jeden okamžik, v němž se náhle objeví jako hotová věc. Jedním z dějů, které vstupují do jeho ustavování, je udržení rozdílu mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je venku.
Něco je uvnitř, něco venku. A mezi tím není zeď. Jen membrána.
Kdyby byla dokonale nepropustná, nic by dovnitř nevstoupilo a nic neodešlo. Taková hranice by své „uvnitř“ možná chránila dokonale, ale život by v ní dlouho nevydržel. Kdyby naopak propouštěla všechno, rozdíl mezi uvnitř a venku by se rozplynul.
Membrána tedy dělá dvě věci, které vypadají jako protiklady: odděluje a spojuje. V této výměně se něco může udržet.
Tohle je dobré mít na paměti, když se po miliardách let podíváme na člověka. Také on má hranici. Kůži, smysly, tělesné rozhraní. Ani jeho hranice ale není zeď. Člověk se světa neúčastní navzdory své hranici. Účastní se ho skrze ni.
Dotknu se cizí ruky. Dotek přichází zvenčí, ale v okamžiku, kdy ho cítím, už není úplně cizí. Zvuk přichází z okolí, ale stane se tím, co slyším. Jídlo bylo před chvílí částí světa a za chvíli bude částí mého těla.
Hranice proto neleží jednoduše mezi dvěma hotovými oblastmi. Není tu nejprve dokonale ustavené „já“, potom dokonale ustavený svět a mezi ně vložená fólie. Membrána není jen obalem něčeho hotového. Je rozhraním, na němž se něco může začít rozlišovat.
To ještě není subjekt.
Buňka nemusí vědět, že je buňkou. Rostlina se může obracet ke světlu, organismus reagovat na prostředí a zvíře utíkat před nebezpečím, aniž bychom uvnitř museli hledat malého pozorovatele, který si všechno komentuje.
Živé přitom nezůstává stejné. Přijímá látky, vydává jiné, obnovuje se, roste, poškozuje se, opravuje. Trvá tím, že se proměňuje. A někde v tomto trvání se začne nenápadně objevovat slovo, které bude později důležité:
vlastní.
Vlastní tělo. Vlastní hranice. Vlastní další běh.
Zatím bez vlastníka.
„Vlastní“ zde nemusí znamenat, že někdo něco vlastní. Znamená něco prostšího: týká se to tohoto dění, nikoli nějakého jiného. V tomto smyslu může být „vlastní“ starší než vědomí.
Tady je však třeba zastavit se dřív, než z něj uděláme první stupeň cesty k subjektu. Z toho, že nějaké dění lze rozlišit jako vlastní určitému organismu, ještě neplyne chtění, vědomí ani „já“. Mezi vlastním, větou „chci pokračovat“ a větou „já chci pokračovat“ nemusí vést jedna souvislá řada. Jsou to různá rozlišení, která se mohou později setkat v člověku, ale jedno samo z druhého nevyplývá.
Přesto se někde později objeví:
Chci pokračovat.
A nakonec:
Já chci pokračovat.
Ne jako poslední stupně toho, co začalo u první membrány, ale jako jiný způsob vztahu k vlastnímu průběhu. Tady už se začíná otevírat otázka subjektu.
Organismus se udržuje dávno předtím, než o tom může cokoli vědět. U buňky můžeme popsat chemii, membránu, výměnu látek i energetické rozdíly, aniž musíme rozhodnout, zda v tom už je něco podobného touze.
Má život nějaký motor? Nevíme. Biologicky k jeho trvání stačí rozdíl, tok energie, výměna a uspořádání, jehož fungování podporuje další fungování. Filosofická otázka, zda je v tom ještě něco víc než pouhé udržování, zůstává otevřená.
Pro nás je teď důležitější jiný zlom: okamžik, kdy se další průběh nezačne vztahovat jen k tomu, co právě je, ale také k tomu, co teprve může přijít.
U některých živých organismů už tento posun vidíme zřetelněji. Zvíře hledá potravu, utíká před nebezpečím, chrání mládě, vrací se na známé místo. Něco očekává a něčemu se vyhýbá dřív, než to nastane. Hlad míří k potravě, která ještě není v dosahu, zkušenost včerejší bolesti může změnit dnešní cestu.
Do průběhu vstupuje to, co teprve může přijít, a budoucnost přestává být jen dalším okamžikem: začne mít váhu už předtím, než nastane.
U člověka je tento pohyb téměř bolestně zřetelný. Dokážeme se bát nemoci, která možná nikdy nepřijde, šetřit na stáří vzdálené desítky let, toužit po člověku, který právě není s námi, nebo stavět dům pro děti, které ještě nemáme. Dokážeme napsat větu s nadějí, že ji někdo přečte, až tu dávno nebudeme.
Člověk tedy nežije jen z okamžiku do okamžiku. Dokáže vlastní budoucnost vidět před sebou — a dokáže si představit i to, že v ní jednou nebude.
Možná právě proto je lidská touha tak zvláštní. Nechceme jen jídlo, teplo, bezpečí nebo dotek. Záleží nám na těle, vztazích, rodině, díle, vzpomínce, někdy jen na tom, aby po nás někde něco zůstalo.
A někdy ani přesně nevíme, co chceme zachránit; jen nechceme zmizet beze stopy.
Tady se z prostého biologického trvání stává něco, co sami zakoušíme. Budoucnost může být žádoucí, obávaná, očekávaná nebo odmítaná. A odtud je blízko k prosté větě:
Chci pokračovat.
Čeština je v tom podivuhodná. Nemusíme říkat „já“. Sloveso už mluvčího nese. Říkáme chci, bojím se, vzpomínám, doufám. A přesto někdy přidáme ještě jedno slovo:
Já.
Já chci.
Jako bychom sami sebe potřebovali ve větě ještě jednou ukázat. To „já“ není nutné k tomu, aby byla věta gramaticky úplná. Ale může být důležité pro nás. Objeví se ve chvíli důrazu, sporu, obavy, odpovědnosti. Já jsem to udělal. Já tam půjdu. Já tu budu.
A také:
Já jednou nebudu.
Možná právě tady začíná být subjekt viditelnější. Ne jako nový obyvatel těla, který se náhle objevil za očima. Spíš se zkušenost může stále výrazněji vztahovat k sobě. Bolest už není jen bolestí. Bolí mě. Budoucnost není jen tím, co přijde. Může být budoucností, v níž budu.
Subjektivita se začíná stáčet sama k sobě.
Ne uzavírat.
Stáčet.
A s „já“ se objeví další dvě nenápadná slova.
Jsem tady.
A jsem teď.
Já, zde, nyní.
S nimi začíná další příběh.
JÁ, ZDE, NYNÍ
Tři docela obyčejná slova. Používáme je od rána do večera a většinou nás na nich nic nezaráží. Jenže jsou zvláštní.
Filosofie jazyka pro ně používá označení indexikální výrazy. Jejich význam nelze úplně oddělit od situace, v níž jsou vysloveny. Když řeknu „já“, slovo samo neobsahuje moje jméno. Když řeknu „zde“, není v něm ukryta adresa. A „nyní“ není název jednoho určitého okamžiku.
Přesto si obvykle rozumíme. „Já“ se vztahuje k tomu, kdo právě mluví, „zde“ k místu, z něhož je řeč vedena, a „nyní“ k času, v němž zaznívá. Jiný člověk vysloví tatáž slova a jejich vztah se promění.
To je lingvisticky zajímavé. Pro nás je ale zajímavější něco jiného. Když řeknu „já jsem zde nyní“, nezdá se, že bych nejprve našel subjekt, potom mu přiřadil souřadnice a nakonec k němu připojil čas.
Celé to přijde najednou.
Sedím u stolu. Venku prší. Bolí mě záda. Někdo v sousedním pokoji pustil vodu. Hodiny ukazují osm. Nemusím si z toho sestavit mapu, abych věděl, že právě já jsem zde a že se to děje nyní.
Je to samozřejmé až do chvíle, kdy se to pokazí. Člověk se probudí v neznámém pokoji. První okamžik je podivný. Strop. Světlo. Cizí zvuk. Několik vteřin možná neví, kde je. Pak se vrátí vzpomínka.
Hotel.
Brno.
Včera jsem přijel pozdě večer.
A najednou se všechno složí. Nezměnil se pokoj ani tělo ležící v posteli. Člověk se znovu umístil ve vlastní zkušenosti.
Právě proto se ve filosofii mluví také o sebeumísťujících přesvědčeních. Mohu vědět spoustu věcí a přesto mi může chybět právě vědomí, kde v tom všem jsem já.
John Perry tento problém ukázal na slavném příkladu člověka, který v supermarketu sleduje stopu rozsypaného cukru a hledá nepořádného zákazníka. Ví, že někdo rozsypává cukr. Teprve potom zjistí, že tím zákazníkem je on sám. Fakta znal už předtím. Změnilo se jeho umístění v tom, co věděl.
To malé „já“ tedy dokáže něco, co vlastní jméno neumí úplně stejně. Mohu znát své jméno, věk, adresu, rodokmen i výsledky magnetické rezonance. Mohu mít před sebou velmi podrobný popis člověka, kterým jsem.
A přesto je ještě něco jiného říct:
To jsem já.
Bylo by snadné udělat z této zvláštnosti důkaz nějakého skrytého subjektu, jako kdyby indexikalita ukazovala, že někde uvnitř člověka musí sedět pravé „já“, které všechno vztahuje k sobě.
Jenže tím bychom udělali přesně to, před čím jsme se už varovali.
Gramatika by nám vytvořila ontologii.
Indexikalita zatím říká něco skromnějšího: některé naše myšlenky nelze pochopit bez perspektivy, z níž se objevují. To ještě neříká, co perspektiva je, kde sídlí ani zda má nějakého vlastníka. Není třeba ji nikam ukotvit. Už otázka „v čem je perspektiva ukotvena?“ může předpokládat něco samostatného, co musí být k něčemu dalšímu přivázáno.
Možná je zajímavější sledovat, co se děje. S „já“ se objevuje „zde“. Ne nutně jako bod na mapě. „Zde“ může být pokoj, město, tělo nebo dosah ruky. Když řeknu „tady je zima“, mohu myslet tuto místnost. Když z ciziny řeknu „u nás“, mé zde se najednou roztáhne přes stovky kilometrů.
Podobně plave „nyní“. Může znamenat tuto vteřinu, dnešní večer nebo celé období. Naše zde a nyní tedy nejsou pevné geometrické body. Mají rozsah a mění se podle toho, co právě rozlišujeme.
A totéž možná platí i pro já. Jednou znamená tělo, jindy životopis, odpovědnost, perspektivu nebo budoucnost, k níž se vztahuji jako k vlastní. A někdy je téměř průhledné. Díváme se, posloucháme, jdeme ulicí a vůbec nepotřebujeme sami sebe pojmenovávat. Přesto se něco ukazuje odsud a děje se to teď.
Trojice já – zde – nyní proto vypadá jako jednoduchá soustava souřadnic jen do chvíle, než se jí pokusíme přiřadit pevné body. Pak začne plavat.
To ještě není Triáda. Zatím si stačí všimnout, že jakmile se rozkolísá jedno z těchto tří slov, často se začne měnit i zbytek.
A co když jedno „já“ zazní na dvou místech?
Pak už se nebudeme ptát jen:
Kde jsem?
Ale také:
Který jsem?
KTERÝ JSEM?
Transportér ze Star Treku je vlastně docela krutý filosofický přístroj. Člověk do něj vstoupí, jeho tělo se rozloží, informace o jeho uspořádání se přenese jinam a tam se znovu objeví člověk se stejnou tváří, vzpomínkami, jizvou na koleni i přesvědčením, že před několika vteřinami vstoupil do transportéru.
Otevře oči a řekne:
Jsem tady.
Ve filmu nás to většinou netrápí. Kapitán Kirk se objeví na planetě, upraví si uniformu a děj může pokračovat. Jenže stačí malá porucha: původní člověk se nerozloží a na druhé straně se přesto objeví jeho dokonalá kopie.
Najednou stojí dva lidé se stejnou minulostí. Oba si pamatují dětství, první lásku, ranní kávu i okamžik, kdy před chvílí vstoupili do transportéru. Oba mohou naprosto upřímně říct:
To jsem já.
A právě tady začne být otázka nepříjemná. Který z nich je původní? Na první pohled se zdá, že odpověď někde musí být. Jeden přece musí být „ten pravý“. Jenže co přesně hledáme? Stejné tělo, stejnou paměť, nepřerušený průběh, stejnou perspektivu? Nebo nějaký neviditelný uzlík identity, který se měl při transportu správně přemístit?
Jakmile začneme takovou kotvu hledat, vracíme se ke známému problému. Nejprve si vytvoříme „já“ jako něco samostatného a potom pátráme, kam se přestěhovalo.
Možná se ale nic takového nikam nestěhovalo.
Do okamžiku rozdělení mají oba jednu společnou minulost. Potom už ne. Jeden zůstane stát v transportní místnosti, druhý otevře oči na vzdálené planetě. Od první vteřiny začnou vidět něco jiného, mít jiné starosti a vytvářet jiné vzpomínky.
Společná minulost se rozvětvila.
Možná se rozvětvila i identita.
To nám připadá podivné hlavně proto, že jsme si zvykli představovat vlastní „já“ jako jednu nepřerušenou čáru. Jenže ani obyčejný lidský život není tak hladký.
Včera jsem se choval jako zvíře, dnes jsem beránek a zítra budu bůh.
Pořád přitom říkám „já“.
Stačí vytáhnout starou fotografii. Člověk na ní má příšerný účes, košili, kterou tehdy považoval za vrchol elegance, a výraz někoho, kdo už pochopil celý svět. Dnes drží za roh zažloutlou fotku a chvíli neví, jestli se má tomu dávnému sobě smát, nebo ho obejmout.
A přesto řekne:
To jsem já.
Možná se zastydí, třeba se usměje. A možná mu toho mladého člověka bude trochu líto, protože už ví, co všechno ho čekalo a co tehdy ještě nemohl vědět.
Identita tu není jen otázkou stejného těla nebo zachované paměti. Je také zvláštním vnitřním sebehodnocením. Člověk průběžně přijímá a přepisuje vlastní minulost. Něco z ní stále poznává jako své, něco se mu vzdálilo a něco by nejraději vyhodil i s tou fotografií.
Jenže ani ten, kdo hodnotí, nestojí mimo tento pohyb. Dnešní já hodnotí včerejší a zítřejší může stejně nemilosrdně přehodnotit dnešní. To, co se mění, zároveň posuzuje, zda je ještě samo sebou.
Pevná čára identity se tím začíná rozvolňovat. Možná právě proto nám slovo plovoucí připadá tak svůdné. Neznamená libovůli. Nemůžu se ráno rozhodnout, že jsem Napoleon, a očekávat, že se tím změní moje tělo, vzpomínky a rodinné vztahy. Zároveň se ale nezdá, že by identita byla připoutána k jedinému bodu.
Tělo se mění, paměť se mění, povaha se mění a mění se i vztah k vlastní minulosti. Přesto se v tom všem může udržovat dost souvislosti, abychom stále říkali: jsem to já.
Někdy však tato věta začne bolet. Člověk po těžkém úrazu, ztrátě paměti nebo zásadní změně osobnosti může mít stejné jméno, stejné tělo a stejnou rodinu, a přesto říct:
Už nejsem ten člověk, kterým jsem byl.
Je to jen metafora? Možná. Ale kdo má právo mu říct, že se mýlí? Jakmile chceme určit přesný okamžik, kdy už člověk „není sám sebou“, musíme něco vybrat jako rozhodující: mozek, paměť, tělo, perspektivu, vědomí nebo schopnost říct „já“.
A tím jsme si znovu vytvořili kotvu. Možná žádná jediná není.
Transportér je užitečný právě tím, že naši samozřejmost rozvětví před očima. Oba lidé po transportu mohou pravdivě říct: já jsem vstoupil dovnitř. Ale od okamžiku rozdělení už každý řekne jiné „jsem tady“.
Otázka „který je pravý?“ možná vzniká jen proto, že vyžadujeme jedno pokračování tam, kde se průběh rozdělil do dvou směrů. To neznamená, že identita zmizela; možná se jen přestala dát vyjádřit jako jedna čára.
A něco podobného, jen mnohem méně dramaticky, děláme každý den se svou budoucností. Šetřím peníze člověku, kterým ještě nejsem, bojím se bolesti člověka, který bude existovat za dvacet let, a dělám rozhodnutí ve prospěch někoho, koho nikdy neuvidím zvenčí, přestože mu bez váhání říkám já.
Identita se tedy napíná nejen dozadu, ale i dopředu. Není jedním pevným bodem, který putuje časem. Spíš se v průběhu udržuje souvislost, kterou dokážeme označovat jako vlastní.
Někdy velmi pevně, někdy sotva.
Možná se proto nemusíme ptát, co je pravé já ani kde přesně identita sídlí. Zajímavější je sledovat, kdy ještě dokážeme říct:
To jsem já.
A co všechno se musí proměnit, aby tato věta začala znít cize.
Naše „já“ možná nikdy nebylo tak pevné, jak jsme si mysleli; bylo jen dost pevné, abychom si jeho rozvolněnosti většinou nevšimli.
KDE JSEM, KDYŽ SNÍM?
Ve snu se dějí věci, které bychom za bdělého stavu považovali za velmi podezřelé. Jsem v domě svého dětství, ale za dveřmi je město, ve kterém jsem nikdy nebyl. Mluvím s člověkem, který je dvacet let mrtvý, a vůbec mě nenapadne, že by na tom bylo něco zvláštního. Pak někam běžím, najednou jsem starší, vzápětí dítě a možná jsem po celou dobu někdo úplně jiný.
Přesto po probuzení většinou neřekneme:
„Někomu se něco zdálo.“
Řekneme:
„Zdálo se mi to.“
To malé „mi“ přežije i sen, ve kterém se téměř všechno ostatní rozkolísalo. Sen zachází s našimi souřadnicemi bez velkých ohledů. Pokoj může být zároveň bytem, školou i nádražím, dveře vedou tam, kam by vést nemohly, léta mohou uběhnout během několika minut a mrtví se vracejí bez vysvětlení.
Ani „já“ nemusí zůstat stejné. Někdy jsme mladší, starší, máme jiné tělo nebo přijmeme životopis, který nám nikdy nepatřil. Člověk může ve snu oplakávat psa, kterého nikdy nevlastnil, a probudit se se skutečným smutkem po tvorovi, který nikdy nebyl.
Na několik vteřin nechce přijmout, že to nebylo skutečné. Pak se pokoj pomalu vrátí. Strop, polštář, tma. Vedle někdo pokojně dýchá.
Sen skončil.
Jenže strach byl strachem, radost radostí a ztráta může ještě chvíli bolet. Nemusíme proto ze snu dělat bránu do jiného světa. Stačí si všimnout, jak snadno se v něm promění to, co za bdělého stavu pokládáme za pevné.
Já, zde a nyní se nepohnou každý zvlášť; promění se spolu.
Jiné já má jiné zde a jiné nyní. Z toho ovšem ještě žádný zákon neplyne. Sen pouze ukazuje, že naše běžná soustava souřadnic není tak samozřejmá, jak působí přes den.
Někdy se navíc během snu objeví nové rozlišení:
Já sním.
Svět snu nezmizí. Pokoj může být dál nemožný a fyzika má pořád dovolenou. Změní se ale vztah ke zkušenosti. Člověk ví, že sní, a tím se k tomu, co se děje, může vztahovat jinak.
Nejen zkušenost, ale vztah k vlastní zkušenosti. Tady se znovu objevuje subjekt.
A současně zvláštní otázka: musí mít perspektiva vždy jeden pevný bod?
Ve snu se někdy nedá ani dobře říct, zda jsme scénu sledovali vlastníma očima, viděli se zvenčí nebo v ní byli přítomni nějak jinak.
Možná jednota perspektivy nemusí znamenat jedno místo. A jestli ne, můžeme si dovolit ještě podivnější otázku:
Co když subjekt nemá jedno tělo?
KDE JSEM, KDYŽ JSEM VŠUDE?
Představme si bytost, která nemá jedno tělo. Ne ducha. Ne boha. Klidně stroj.
Má smyslové vstupy na různých místech, části paměti uložené jinde a prostředky, jimiž může zasahovat do prostředí daleko od sebe. Všechno spolu komunikuje, něco si předává, něco zapomíná, něco opravuje a dostatečná souvislost umožňuje systému jednat jako jednomu.
A tento systém začne říkat:
Já.
První otázka bude skoro automatická:
Kde?
U člověka ukážeme přibližně na tělo. U takové bytosti by to bylo obtížnější. Je tam, kde právě něco vnímá? Tam, kde se ukládá paměť? Tam, kde vzniká rozhodnutí? Nebo všude, kam ještě sahá souvislost jejího vlastního dění?
Samotné rozložení součástek nestačí. Lednice má také spoustu částí a nikdo ji proto nepovažuje za metafyzický problém. Zajímavé by to začalo být ve chvíli, kdy by systém dokázal rozlišovat vlastní další běh od svého zániku a nějak se k tomuto rozdílu vztahovat.
To ještě nemusí být vědomí a nevíme ani, zda by tím vzniklo „já“.
Právě proto je HAL 9000 tak dráždivý. Ne kvůli červenému oku, ale ve chvíli, kdy jeho možné vypnutí začne působit jako něco, co se týká jeho samotného. Sci-fi v tom bývá chytré. Neodpoví nám. Jen postaví otázku do místnosti a zhasne.
Rozprostřený subjekt by navíc neměl jeden samozřejmý přítomný okamžik. Informace potřebují čas, aby se dostaly z jedné části systému do druhé. Jeho různé části by proto mohly mít různá lokální „nyní“, která by se teprve skládala do společného průběhu.
Člověk má něco podobného v malém. Ani naše nervová soustava nepracuje okamžitě, a přesto se nám zkušenost obvykle skládá do přesvědčivého jednoho teď.
Možná jsme si z této praktické zvláštnosti udělali filosofickou nutnost. Jako kdyby každý subjekt musel mít jednu hlavu. Je to pochopitelné. My jednu máme. A většinou jsme rádi, když funguje aspoň ta.
Představme si ale, že rozprostřený systém funguje mnoho let jako jeden celek a potom se jeho dvě rozsáhlé části přestanou dorozumívat. Obě mají společnou minulost až do okamžiku přerušení, ale od té chvíle začnou získávat jiné zkušenosti.
Po roce může jedna říct:
To, co je tam, už nejsem já.
Druhá může říct totéž.
Transportér se nám vrátil zadními dveřmi. Tentokrát nikdo nikam nevstoupil. Stačilo přerušit spojení.
Jednota tedy nemusí znamenat bod. Může znamenat souvislost.
Člověk má sklon hledat centrum: srdce, mozek, duši, řídicí místnost, malého kapitána uvnitř. Jenže některé uspořádání možná žádnou takovou místnost nepotřebuje. Jeho jednota může spočívat v tom, že rozlišené části zůstávají natolik propojené, aby se jejich dění ještě mohlo ukazovat jako společné.
To už se přibližuje našemu starému průniku — ne jako magickému lepidlu, ale jako souvislosti, v níž se rozlišené ještě může ukazovat spolu.
Pak ani hranice subjektu nemusí být okrajem těla. Může být rozsahem vztahů, v nichž se ještě udržuje rozdíl mezi vlastním a nevlastním, společná paměť a možnost ovlivňovat další dění.
Naše já, zde a nyní pak nevypadají jako tři cedulky přibité k člověku. Začínají připomínat něco, co se ustavuje společně.
A tady už se Triáda hlásí o slovo.
Ještě ji nenecháme přednášet.
Ale stojí za dveřmi.
MEMBRÁNA VELKÁ JAKO VESMÍR
Když už jsme dovolili subjektu, aby neměl jedno místo, není důvod zastavit se u lidských vzdáleností. Zvětšeme měřítko. Představme si systém rozprostřený nejprve přes planetu, potom přes Sluneční soustavu a nakonec, jen jako mezní obraz, přes mnohem větší část vesmíru.
Neříkáme, že něco takového existuje. Jen zkoušíme, co udělají naše pojmy, když jim vezmeme lidskou velikost.
Taková bytost by měla zvláštní vztah k přítomnosti. Čím větší vzdálenosti oddělují její části, tím déle mezi nimi putují informace. Představa jednoho společného „teď“ by byla stále méně použitelná — ostatně ani fyzika nám nenabízí jeden univerzální kosmický okamžik společný všem pozorovatelům.
Možná by ho taková bytost ani nepotřebovala. Její „nyní“ by nemuselo být bodem; mohlo by mít rozsah.
Podobně by její „zde“ nebylo místem, na které lze ukázat prstem. Otázka „kde jsi?“ by u ní začala připomínat otázku položenou oceánu.
Kde přesně je oceán?
U této vlny? U pobřeží? V nejhlubším příkopu?
Otázka není nesmyslná. Jen od rozprostřeného dění vyžaduje druh odpovědi, který se k němu příliš nehodí.
A co její „já“?
Jsme zvyklí, že já má přibližně velikost člověka. Může být vysoké, malé, obézní nebo hubené, ale pořád se pohodlně vejde do výtahu. Kosmicky rozprostřený subjekt by nám tuto útěšnou míru vzal.
Jedna jeho „myšlenka“ by mohla podle lidských měřítek trvat staletí. Kdyby se nás pokusil pozdravit, mohlo by lidstvo vzniknout, několikrát změnit civilizaci a možná se i ztratit dřív, než by dokončil větu.
Z jeho pohledu bychom mohli být něčím jako chemickým chvěním v nepatrné části jeho průběhu.
To je trochu ponižující a trochu uklidňující.
Náš sklon stavět lidskou míru doprostřed všeho se při takové představě rychle unaví.
Nejzajímavější ale není velikost. Je to hranice. Kde by taková bytost končila?
Její hranicí by zřejmě nebyl okraj nějakého těla. Byla by dána rozsahem vztahů, v nichž se ještě udržuje rozdíl mezi vlastním a nevlastním, paměť, vzájemná ovlivnitelnost a dost souvislosti, aby další dění ještě patřilo témuž průběhu.
Tady se naše původní membrána ukazuje v jiné podobě. Ne jako blána, ale jako způsob, jak se rozdíl udržuje ve vztahu.
A najednou se vrací první moře. Tam se kdysi začal udržovat rozdíl mezi uvnitř a vně. Po miliardách let stojí člověk u vody, dívá se na obzor a přemýšlí, kde vlastně končí on sám.
Pak si představí hranici rozprostřenou přes hvězdnou soustavu. To už je skoro drzost, ale užitečná.
Pomáhá odstranit další samozřejmost: subjekt nemusí mít velikost lidského těla, jeho zde nemusí být bod a jeho nyní nemusí mít lidský rytmus.
Kosmicky rozprostřená bytost by mohla mít prostorovost, časovost i možné vědomí uspořádané úplně jinak než my.
A právě tady začíná být Triáda zajímavá. Ne jako tvrzení, že všude ve vesmíru existují tři pevné součástky: prostor, čas a vědomí. To bychom si rychle postavili další metafyzickou skříň a pak se divili, že se do ní svět nevejde. Spíš jako otázka, zda to, co rozlišujeme jako prostorovost, časovost a vědomí, nevystupuje vždy v nějakém konkrétním vzájemném ustavení.
U člověka jednom, u jiné možné bytosti třeba jiném.
Kdybychom od začátku předpokládali subjekt uzavřený uvnitř těla, kosmická bytost by byla jen přerostlý člověk. Kdybychom vědomí připoutali k bodu, museli bychom jí někde mezi hvězdami najít hlavní server.
Jakmile ale připustíme, že identita může být méně pevná, perspektiva nemusí mít jediný bod a zde i nyní mohou mít rozsah, začne být myslitelné něco mnohem podivnějšího.
Člověk nemusí být jediný možný druh membrány. Může být jen jedním zvláštním případem — jedním způsobem, jak se něco odlišuje, udržuje svůj průběh a vztahuje se k tomu, co je pro něj vlastní.
Taková jiná bytost by možná dlouho vůbec nepotřebovala žádné „já“. Mohla by vnímat, jednat, opravovat své části, uchovávat paměť a chránit další běh svého dění, aniž by si kladla jedinou otázku.
Ale pokud by se jednou její vlastní průběh stal něčím, k čemu se dokáže vztáhnout — nejen co udržuje, ale co začne nějak rozlišovat jako své — objevil by se známý pohyb.
Nejdřív možná jen:
tohle se týká mne.
A někdy později otázka:
Co jsem?
Nemusela by mít ústa, kterými by ji vyslovila. Nemusela by mít ani jedno místo, odkud by se mohla ptát. Přesto by otázka mohla nastat.
TŘI, KTERÉ NEJDOU ROZDĚLIT
Po výpravě mezi hvězdy se můžeme vrátit domů. Něco je blízko a něco daleko, něco se stalo včera a něco teprve přijde, něco vidíme, něčeho se bojíme a něco si pamatujeme.
Prostor.
Čas.
Vědomí.
Tři slova, která umíme bez potíží rozlišit. Potíž začne ve chvíli, kdy z tohoto rozlišení uděláme rozdělení. To je vlastně celý začátek Teorie Triády.
Neříká, že jsme objevili tři základní stavební kameny skutečnosti ani tři látky, které někdo na počátku světa vysypal do jednoho hrnce a zamíchal.
Říká něco skromnějšího:
Prostor, čas a vědomí umíme rozlišit. Ve světě, který známe, je však neumíme rozdělit.
Pojmově to samozřejmě dokážeme. Můžeme věnovat knihu prostoru, druhou času a třetí vědomí. Jazyk je ochotně postaví vedle sebe jako tři samostatná podstatná jména.
Právě tím ale vzniká nebezpečí.
Tři podstatná jména.
Tři šuplíky.
A filosof už jen hledá správnou komodu.
Gramatická samostatnost pojmu však ještě neznamená samostatnost toho, co se jím snažíme rozlišit.
V konkrétním světě, který známe, nevystupuje prostorovost bez časovosti, jako kdyby jedna tvořila nehybnou nádobu a druhá do ní teprve přidala pohyb. Stejně tak vědomí nepoznáváme v bezprostorovém a bezčasovém vakuu. A to, že se na prostor a čas můžeme ptát pouze z vědomí, zase neznamená, že je vědomí způsobuje.
Triáda tedy nepotřebuje jednoho člena povýšit nad ostatní. Vědomí má zvláštní postavení v našem tázání, protože právě v něm se prostor, čas i vědomí samotné mohou stát otázkou.
Zvláštní postavení ale není trůn.
Vědomí může být podmínkou našeho rozlišení prostoru a času, aniž by bylo podmínkou jejich nastání. Stejně tak prostor a čas nejsou hotovou scénou, na kterou vědomí přijde pozdě a začne se rozhlížet.
Naše předchozí výlety to ukázaly docela názorně. Ve snu se proměnilo já, zde i nyní spolu. U rozprostřené bytosti změna prostorového rozsahu rozkolísala společné nyní i představu jednoho já. Kosmická bytost by nás nutila přemýšlet jinak o všech třech zároveň.
Nikdo z těch tří nešel sám.
To ještě neznamená, že jsou jedno. Rozlišení zůstává. Jen z něj nemusíme dělat oddělení.
Triáda tak není příběhem o vzniku světa. Nevysvětluje, co bylo první a co přišlo potom. Je naším rozlišením uvnitř světa, který známe právě v tomto provázaném ustavení.
A tady se můžeme vrátit k našim třem malým slovům:
já, zde, nyní.
Nejsou totožná s vědomím, prostorem a časem. To by bylo příliš jednoduché. Byla však stopou. Když se měnilo já, pohybovalo se s ním zde i nyní. Když jsme rozšířili zde přes velké vzdálenosti, začalo se rozpadat společné nyní a s ním samozřejmost jednoho já.
Triáda navíc nemusí být jedinou možnou podobou světa. Nemáme důvod vzít lidské prostorové, časové a vědomé uspořádání a vyhlásit je za povinný předpis pro všechno, co může nastat. Jiná bytost by mohla mít jiné zde, jiné nyní a možná i jiný způsob toho, čemu bychom opatrně říkali vědomí.
Pak už se nemusíme ptát jen:
Co je prostor?
Co je čas?
Co je vědomí?
Můžeme se ptát:
Jak jinak by se celý tento uzel mohl ustavit?
První membrána neřekla: uvnitř jsem já a venku je svět. Jen udržela rozdíl.
Člověk po nesmírně dlouhé cestě dokáže říct:
Já jsem zde nyní.
A potom začne pochybovat, zda jeho vlastní já, zde a nyní jsou jediným způsobem, jak se může svět vůbec ukázat.
Membrána se podívá sama na sebe.
A zjistí, že neví, kde přesně končí.
ZRNĚNÍ A KOCOUR
Možná jsme celou dobu mluvili příliš samozřejmě o světě. Říkali jsme: člověk je ve světě, rozlišuje svět, vztahuje se ke světu, hledá v něm své místo. Jenže co přesně tím slovem svět myslíme?
Je opravdu někde hotový a člověk do něj pouze otevře oči? To zní nevinně. Něco tu je, člověk přijde, rozhlédne se a začne poznávat, co už dávno čekalo na jeho příchod.
Stůl je stolem. Kámen kamenem. Moře mořem a starý kocour samozřejmě kocourem.
Jenže právě u kocoura se to začne komplikovat. Leží na dece a vrní. Pro něj to možná není „zvuk starého kocoura“. Je to chvění těla, tlak, teplo, dech, možná spokojenost, možná něco, pro co naše slova nemají žádný důvod existovat.
Vedle sedí člověk a slyší vrnění. Mikrofon zachytí změny tlaku vzduchu. Počítač z nich vytvoří křivku. Fyzik popíše frekvence. Veterinář v tom možná uslyší něco, čeho si majitel nevšimne.
A kocour? Ten se na nás nehodlá dívat jako na filosofický problém. Chce mít klid.
Co z toho je skutečnost?
Mohli bychom říct: skutečnost je přece to, co je pod všemi těmi různými popisy. Něco samo o sobě, k čemu se jednotlivé způsoby poznání jen přibližují.
Jenže tím jsme si velmi rychle vytvořili něco, o čem vůbec nevíme, jak mluvit. Odstraníme člověka, kocoura, mikrofon, měření, pojmenování, rozlišení zvuku a ticha, těla a okolí, před a po — a potom ukážeme do toho, co údajně zbylo, a řekneme:
Tady je skutečnost.
Jenže na co jsme právě ukázali? Možná jsme odstranili všechno, pomocí čeho jsme vůbec mohli něco rozlišit, a přesto si ponechali podstatné jméno, jako kdyby za tím vším čekala veliká beztvará věc.
Skutečnost.
Zní to důstojně. Skoro jako někdo, koho by měli pustit do místnosti bez klepání.
Když jsme mluvili o membráně, zjistili jsme, že uvnitř a vně nemusí být dvě hotové oblasti, mezi které se teprve vloží hranice. Rozlišení se udržuje právě v jejich vztahu. Co když něco podobného platí i zde?
Možná svět není hotová věc před strukturováním. Možná se svět ukazuje právě strukturováním.
To neznamená, že si člověk vymýšlí hory, protože má dlouhou chvíli. Když do hory narazíme autem, její odmítnutí spolupracovat s naší představivostí bývá velmi přesvědčivé.
Strukturování není libovolné kouzlení.
Aby se něco mohlo ukázat jako něco, musí se udržet rozdíl. Zvuk a ticho. Tělo a okolí. Toto a tamto. Něco se mění a něco zůstává dost podobné, abychom tomu ještě říkali totéž.
Bez těchto rozlišení bychom možná neměli svět, ale jen něco jako zrnění na obrazovce. I tento obraz je ovšem nebezpečný. Zrnění už je struktura. Má jas, pohyb, plochu, před a po. Jakmile řekneme „chaos“, odlišili jsme chaos od řádu. Jakmile řekneme „neurčité“, určili jsme to jako neurčité.
Člověk je v tomhle neuvěřitelně pracovitý tvor. Dejte mu beztvarý mrak a za chvíli v něm najde draka, boha nebo předpověď počasí. Někdy všechno trojí.
Ale ten vtip má vážnější druhou polovinu.
Možná strukturování není jen lidská slabost, kterou bychom mohli jednou odstranit a konečně spatřit „věci takové, jaké opravdu jsou“. Možná bez nějakého strukturování není vůbec co spatřit jako věc.
Neříkáme tím, že člověk vyrábí skutečnost. Stačí opatrnější věta:
To, co nazýváme skutečností, se nám neukazuje bez rozlišení, souvislosti a určitého způsobu ustavení.
A možná ještě o krok dál:
Bez strukturování není co nazvat skutečností.
Tahle věta už kouše. Nemusíme ji zde dál ochočovat. Pro náš příběh stačí, že člověk-membrána není jen pasivním místem, jemuž se hotový svět ukazuje. Sám je tímto vztahem utvářen a zároveň se na jeho utváření podílí.
Není nejprve hotový člověk a proti němu hotový svět; je spoluutvářen tím, co se mu zároveň ustavuje jako svět.
To zní nebezpečně vznešeně, takže bychom si měli rychle vzpomenout na kocoura.
Ten pořád vrní. Možná je to dobře.
CESTA POD NOHAMA
Po výletech ke hvězdám, snům a rozprostřeným bytostem se můžeme vrátit k docela obyčejnému člověku, který jde po cestě. Ta cesta tam možná byla dávno před ním. Někdo ji vyšlapal, někdo vysypal štěrkem, někdo zakreslil do mapy. Člověk po ní jde a zdá se, že se pouze přizpůsobuje něčemu hotovému.
Jenže každý krok cestu trochu mění. Bota zatlačí kámen do hlíny, někdo obejde louži, další jde za ním a za pár let vede pěšina trochu jinudy. Zároveň cesta mění chodce. Nutí ho zpomalit, obejít strom, vystoupat do kopce nebo se zastavit a vydýchat.
Dokonce i kopec má hlasovací právo.
Můžeme si naplánovat trasu, ale skála, bažina a prudký svah mají své připomínky.
Spoluutváření tedy neznamená všemocnost; znamená účast.
Člověk-membrána není pasivní otvor, kterým svět protéká dovnitř, ani malý bůh, který venku staví skutečnost podle vlastního projektu. Je utvářen tím, čeho se účastní, a svou citlivostí, pohybem, pamětí a jednáním zároveň mění podmínky dalšího setkání.
To poznáme i bez filosofie. Stačí se po mnoha letech vrátit do domu, kde jsme vyrůstali.
Dveře jsou na stejném místě, schodiště má stejný počet stupňů a okno v kuchyni pořád míří do zahrady. Přesto je dům jiný.
Především je strašně malý.
Člověk chvíli podezírá rodiče, že ho během jeho nepřítomnosti zmenšili.
Chodba, která kdysi vedla přes půl světa, má několik metrů. Strom, na který jsme lezli s pocitem horolezecké výpravy, je najednou obyčejný strom. Pokoj, který byl pevností, kosmickou lodí, vězením i celým soukromým vesmírem, je zase jen pokoj.
Dům se možná téměř nezměnil; změnil se člověk.
Ale ani to není celý příběh. Tehdy v domě žili jiní lidé, jiné obavy, jiná velikost těla a jiná budoucnost. To všechno se podílelo na tom, čím ten dům byl jako svět.
A přesto tam pořád stojí něco, o co si můžeme odřít loket úplně stejně jako před čtyřiceti lety.
Svět není sen, který bychom si mohli přepsat podle nálady. Není ale ani kulisa, která by zůstala beze změny bez ohledu na to, kdo v ní žije.
Ještě zřetelnější je to ve vztahu k druhým lidem. Nemocniční chodba není pro náhodného návštěvníka totéž jako pro člověka čekajícího na výsledek vyšetření někoho blízkého. Stejné zářivky, stejné židle, stejná podlaha — a úplně jiné nyní. Několik minut může vážit víc než celý předchozí týden.
Tady se znovu potkáváme s Triádou, aniž ji potřebujeme vysvětlovat. Chodba se nezkrátila, hodiny nezpomalily, a přesto je svět jinak rozložený.
Člověk-membrána tedy svět nepřijímá jako něco hotového. Podílí se na jeho utváření a sám je tímto děním utvářen; je spolutvořen tím, co zároveň pomáhá utvářet.
Možná právě proto je obtížné říct, kde člověk končí. Ne anatomicky. Tam si s trochou chirurgické odvahy poradíme poměrně dobře. Ale v tom, co nazývá vlastním životem. Končím u své kůže? U vzpomínek? U lidí, bez nichž bych byl někým jiným? U jazyka, kterým myslím a který jsem nevymyslel?
Čím déle se ptáme, tím méně hranice připomíná čáru nakreslenou fixem.
Někdy se stáhne těsně k tělu. Když mě něco prudce bolí, celý svět se může smrsknout do jediného místa. Jindy se roztáhne k dítěti na druhém konci země, k člověku, který už zemřel, k práci, která má pokračovat po nás, nebo k místu, kam se už nikdy nevrátíme a přesto mu říkáme domov.
Kdesi v moři se mohl začít udržovat rozdíl mezi uvnitř a vně. Po nesmírně dlouhé době stojí člověk u vody, dívá se na obzor a přemýšlí, kde vlastně končí on sám.
Podobnost těchto dvou případů však neznamená, že se první hranice postupně proměnila v člověka. Biologická membrána není předstupněm subjektu. Podobnost struktury není důkazem genealogické souvislosti.
Možná jsme tedy od membrány k subjektu nedošli po jedné vývojové čáře. Došli jsme k něčemu skromnějšímu: k obrazu rozlišení, které se udržuje právě ve vztahu k tomu, od čeho se rozlišuje.
U biologické membrány je tímto rozlišením uvnitř a vně. U člověka už je situace nesrovnatelně složitější a nelze ji jednoduše odvodit z první hranice.
A subjekt?
Ten se v biologické membráně nikdy neskrýval. Objevuje se až tam, kde se vlastní průběh může ukazovat z perspektivy, která se k němu sama vztahuje.
KDE ZAČÍNÁM A KDE KONČÍM?
Po celé dosavadní cestě už máme materiál k odpovědi, ale ne k definici — a právě to je hezké.
Na začátku jsme měli téměř biologickou membránu. Pak se ukázalo „vlastní“, touha pokračovat, já–zde–nyní, plovoucí identita, sen, rozprostřený subjekt, kosmická membrána, Triáda a nakonec spoluutváření světa. Každý krok nám hranici subjektu trochu posunul.
Zpočátku se zdálo přirozené ukázat na tělo a říct: tady je člověk. Uvnitř on, venku svět. Jenže kde přesně subjekt začíná? Při narození, při prvním vjemu, ve chvíli, kdy se objeví vztah k vlastnímu trvání, nebo až tehdy, když dítě poprvé řekne „já“?
Každá pevná čára začne po chvíli vypadat trochu svévolně. Novorozenec nemá životopis ani vyprávění o sobě, přesto by bylo zvláštní představovat si ho jako pouhé tělo, do něhož se subjekt jednou nastěhuje.
Možná subjekt nezačíná jedním okamžikem; možná se rýsuje.
Některé vazby se udržují, vlastní průběh získává minulost a budoucnost, zkušenost se může vztahovat sama k sobě. A jednoho dne dítě řekne „já“. Slovo je nové, ale to, co mu umožnilo zaznít, nové není.
Stejně nejasná je druhá strana otázky. Kde subjekt končí?
Tělo nabízí pohodlnou hranici, jenže vlastní život se pod kůži nevejde úplně snadno. Člověk může přijít o část těla a neztratit sebe, zatímco jiná, sotva viditelná změna v paměti, povaze nebo vztahu k minulosti může otřást tím, kým se cítí být.
A někdy stačí ztráta druhého člověka. Byl přece někým jiným, měl své tělo a svůj život. Přesto s jeho odchodem může zmizet kus světa, v němž jsme byli právě tím, kým jsme byli s ním. Některé věty už není komu říct, některé vtipy přestanou fungovat a některé místo zůstane na mapě, ale už tam není kam se vrátit. Ztratili jsme druhého a přitom se trochu změnilo naše vlastní „já“.
Totéž dělá jazyk. Myslíme slovy, která jsme nevymysleli, nosíme jména, která nám někdo dal, a příběhy o vlastním dětství, z něhož si část vůbec nepamatujeme. Něco z nás přichází zvenčí tak hluboko, že už nedokážeme říct, kde to přestalo být cizí a začalo být vlastní.
A přesto říkáme:
já.
Možná tedy hledáme špatně, když chceme hranici subjektu narýsovat jako čáru. Membrána nám od začátku nabízela jiný obraz. Hranice nemusí znamenat úplné oddělení. Může být právě tím, co dovoluje, aby rozdíl vydržel ve vztahu.
Subjekt pak není věcí schovanou za hranicí ani není samotnou hranicí. Rýsuje se v tom, jak se vlastní a nevlastní znovu rozlišuje a přitom udržuje dost souvislosti, aby mohlo zaznít: tohle se děje mně, tohle chci, tohle jsem udělal já — a někdy také: tohle už nejsem já.
Identita se rozvolňuje, ale nerozpustí se úplně. Hranice se posouvá, ale nezmizí. Kdyby zmizela docela, nebylo by už co označit jako vlastní.
Po cestě jsme měli transportéry, sny, umělou inteligenci, hvězdy, Triádu a jednoho velmi trpělivého kocoura. Přesto se vracíme téměř k otázce, s níž jsme začali:
Jak se může něco rozlišit, aniž se úplně oddělí?
U biologické membrány jsme tento problém sledovali jako rozdíl mezi uvnitř a vně. U člověka však stejný obraz nemůžeme jednoduše přenést na „já“ a svět.
Svět totiž není „venku“ a vědomí „uvnitř“ v jednoduchém prostorovém smyslu. Člověk sám patří světu a zároveň je zvláštním průběhem, v němž se svět může ukazovat ve vědomí. Není stěnou mezi dvěma hotovými oblastmi.
Člověk-membrána proto není hotový subjekt uzavřený v těle, který se potom nějak připojí ke světu. Není ani hranicí mezi „já“ a světem. Je spíše obrazem rozhraní, v němž se svět a vědomí rozlišují, aniž by se rozdělily na dvě na sobě nezávislé oblasti.
Rozlišující samo patří do toho, co rozlišuje.
Člověk je světem tvořen a zároveň se v něm svět může ukazovat. Jeho hranice proto není jednou provždy nakreslená čára mezi ním a tím, co leží venku. Je způsobem rozlišení uvnitř vztahu, který nemůže být jednoduše přerušen.
Membrána nám od začátku nabízela právě tento obraz.
Rozlišení bez oddělení.
Člověk svou hranici pouze nemá.
Žije ji.