Začalo to otázkou, zda by pro některé myšlenky nebyl vhodnější jiný dorozumívací prostředek než jazyk.
Jazyk má totiž zvláštní vlastnost. Jakmile něco pojmenuje, začne se to podobat věci.
Řekneme prostor.
Řekneme čas.
Řekneme vědomí.
A už před sebou skoro vidíme tři oblasti, které existují každá zvlášť a mezi nimiž teprve musíme hledat vztahy.
Jenže právě tomu se snaží vyhnout Triáda, tedy naše rozlišení prostorovosti, časovosti a vědomí.
Prostorovost, časovost a vědomí nejsou tři hotové části skutečnosti. Jsou to pojmová rozlišení, která zavádíme uvnitř světa tak, jak se nám v určitém dosahu ustavuje jako čitelný.
Možná tedy problém není jen v tom, co říkáme, ale také v prostředku, kterým to říkáme.
A tehdy se objevila vzpomínka na dětské obrázkové knížky.
Na stránky s průhlednými fóliemi, posuvnými obrázky a otočnými kolečky. Dítě něco posune a obraz se změní. Něco zakryje, něco odkryje, dvě části se překryjí a najednou vznikne obraz, který nebyl ani na jedné z nich samostatně.
Taková knížka nic nevysvětluje.
Neříká:
toto je základ,
toto je příčina,
toto vzniká z tohoto.
Prostě dovolí něco posunout.
A tím se ukáže něco jiného.
To začalo být zajímavé.
První představa byla jednoduchá: mohli bychom mít tři průhledné vrstvy a označit je jako prostor, čas a vědomí.
Jenže právě tím bychom zopakovali chybu, před kterou utíkáme.
Udělali bychom ze tří pojmových rozlišení tři předměty.
Takže ne.
Žádná destička nebude „prostor“.
Žádná nebude „čas“.
Žádná nebude „vědomí“.
Na vrstvách mohou být jen rozdíly, body, oblasti, posloupnosti, přerušení, opakování, hustoty. Teprve v jejich určitém uspořádání můžeme něco číst jako prostorové, časové nebo vědomé.
Pak vznikla další lákavá představa.
Co kdyby místo prvků byly důležité vazby mezi nimi?
Nakreslíme uzly a mezi nimi čáry. Nebudeme tvrdit, že skutečnost je složena z věcí. Řekneme, že je tvořena vztahy.
Jenže ani to nepomáhá.
Vztah se může stát substancí stejně snadno jako věc.
Stačí prohlásit vazby za základnější než uzly a jen jsme vyměnili jednu ontologii za druhou.
Proto nejsou základem ani uzly, ani vazby.
Obojí jsou jen prostředky zobrazení.
Uzel nám dovoluje něco rozlišit.
Čára nám dovoluje zobrazit nějakou souvislost.
Ani jedno neříká, z čeho je Realita.
V tu chvíli začalo být zřejmé, že Triádu možná nelze dobře zobrazit třemi prvky.
Je třeba zobrazit proměnu vztahů mezi rozlišeními.
A tím se statický obrázek začal pohybovat.
Vrstva se posune.
Jiná se pootočí.
Některá místa se překryjí.
Jiná se od sebe vzdálí.
Obraz, který byl před chvílí čitelný jako celek, se rozpadne. Něco jiného, co předtím nedávalo smysl, se naopak spojí.
Tuto proměnu jsme pracovně nazvali kinematikou čitelnosti.
Ne kinematikou Reality.
Ne pohybem nějakých skrytých částí světa.
Kinematikou toho, co a jak dokážeme v určité konfiguraci rozlišovat a udržet jako čitelné spolu.
Jenže plochá dětská knížka brzy přestala stačit.
Proč by se vrstvy měly pouze posouvat doprava a doleva?
Mohou se také přibližovat a vzdalovat.
A tím se objeví hloubka.
Ne hloubka jako další tajný rozměr skutečnosti.
Hloubka rozlišenosti.
Něco, co z jedné vzdálenosti vypadá jako jediný bod, se při přiblížení může rozpadnout na několik rozdílů.
Jiné rozlišení se naopak při přílišném přiblížení může ztratit, protože přestaneme vidět celek, jehož bylo součástí.
Najednou už hračka nemusí být knížkou.
Může se rozvinout do prostoru.
Průhledné vrstvy mohou viset jedna za druhou. Mohou se otáčet kolem různých os, přibližovat k sobě, vzdalovat, naklánět.
Mohou se ale také smršťovat a roztahovat.
A tím vznikne další možnost.
Nezmění se pouze poloha rozlišení.
Změní se jejich dosah.
To, co před chvílí tvořilo jednu malou oblast, může po roztažení protínat několik dalších. Některé souvislosti se objeví, jiné zmizí.
Při smrštění se několik dříve oddělených oblastí může jevit jako jediná.
Při roztažení se jedna může rozpadnout do množství jemnějších rozdílů.
A zde se připomněla zvláštní představa míst s různou hloubkou.
Místo nemusí obsahovat „více věcí“, aby bylo hlubší.
Může se v něm jen ukázat více způsobů rozlišení.
Tatáž oblast může být v jedné konfiguraci téměř prázdná a v jiné překvapivě členitá.
Čím více vrstev se však objeví, tím méně samozřejmé je, že větší rozlišenost znamená větší čitelnost.
To je důležité.
Hračka nesmí mít jednoduché pravidlo:
více rozdílů = lepší poznání.
Může nastat pravý opak.
Rozlišitelnost může růst tak dlouho, až se souvislost začne ztrácet.
Přibývají body, vrstvy, hloubky, návaznosti a možnosti, ale už je nedokážeme udržet jako čitelné spolu.
Celek se rozpadne.
Ještě zvláštnější možnost nastane na druhé straně.
Vrstev může být tak málo, mohou se tak dokonale překrýt nebo smrštit, že rozdíly zmizí.
Takže mezi dvěma krajnostmi není jednoduchá stupnice od horšího k lepšímu.
Příliš málo rozlišení může být nečitelné.
Příliš mnoho rozlišení může být také nečitelné.
A mezi nimi se pohybují oblasti, v nichž se něco může na určitý čas a v určitém dosahu ukázat jako celek.
Hračka proto nesmí mít jednu správnou polohu.
To by celé kouzlo zničilo.
Kdyby na jejím boku byla ryska označená SPRÁVNÉ NASTAVENÍ, stala by se z ní zase maketa pravdy.
Správná poloha neexistuje jako součást pravidel hry.
Každé nastavení ukazuje něco jiného.
Některé konfigurace jsou čitelnější než jiné pro určitý způsob rozlišení. Jiná poloha může zvýraznit jiné souvislosti.
A žádná z nich si nemůže přivlastnit právo říci:
takto je svět.
Právě tady se však hračka stává nebezpečnou.
Začne totiž vypadat jako starý astronomický model.
Průhledné sféry, kruhy, osy, pohyb, vrstvy, komplikované vzájemné natočení.
Člověk se na ni podívá a snadno podlehne představě, že právě spatřil malý mechanický model světa.
Jenže to by byl omyl.
Hračka není modelem světa.
Je modelem způsobů našeho rozlišování.
Neukazuje, jak se pohybuje Realita.
Ukazuje, jak může změna dosahu, uspořádání, hloubky nebo souvislosti změnit to, co se nám vůbec může ukázat jako rozlišené a čitelné spolu.
A právě zde se možná děje něco ještě zvláštnějšího.
Možná nehledáme jen lepší způsob, jak zobrazit jeden filosofický model.
Možná jsme narazili na mez běžného způsobu myšlení.
Když totiž svou zkušenost okamžitě převedeme do jazyka, řekneme:
prostor,
čas,
vědomí,
prvek,
vztah,
celek.
A během několika slov máme před sebou svět složený z pojmových škatulek.
Možná jsme ale na okamžik zahlédli něco jiného.
Ne nový způsob uspořádání těchto škatulek.
Nový způsob myšlení.
Myšlení, které nezačíná prvkem.
Ale nezačíná ani vztahem jako něčím základnějším.
Nesnaží se nejprve určit, co je, a potom popsat, jak je to spojeno.
Spíš sleduje, jak se při proměně dosahu a souvislostí mění samotná možnost něco jako rozdíl udržet.
A právě proto může být dětská hračka vhodnější než další odstavec.
Dítě nepotřebuje vědět, co vrstva „je“.
Posune ji.
Zvětší ji.
Přiblíží dvě části k sobě.
Jednu otočí.
Celou konstrukci nakloní.
A něco, co před okamžikem nebylo čitelné, se ukáže.
Pak pohne jinou částí a ono to zase zmizí.
Není nutné rozhodnout, který obraz byl pravdivější.
Podstatné je, že změna konfigurace změnila možnost rozlišení.
Možná by taková hračka připomínala trochu kaleidoskop, trochu neuronovou síť, trochu hvězdnou mapu, trochu posloupnost událostí a trochu starý astronomický přístroj.
Neurono-posloupno-hvězdogram.
Ale ani tento obraz nesmí příliš zkamenět.
Kdybychom z něj udělali znak našeho modelu a potom začali vysvětlovat, co každá čára „ve skutečnosti znamená“, ocitli bychom se zase tam, odkud jsme vyšli.
Důležitější než hotový model je jeho proměna.
Důležitější je pohyb než výsledná konfigurace.
Důležitější je cesta, během níž se něco ukáže, změní a zase ztratí, než obraz, který na konci zůstane.
Kinematika čitelnosti jako dětská hračka tedy není hotovým modelem.
Je pozváním něco posunout.
Přiblížit.
Oddálit.
Roztáhnout.
Smrštit.
Pootočit.
A sledovat, co se stane s tím, co jsme ještě před okamžikem považovali za samozřejmě rozlišené.
Možná právě tak lze na chvíli myslet jinak, než jak nás nutí běžná věta.
Nezahlédli jsme nový obraz světa.
Zahlédli jsme možnost myslet svět jinak.
A dítě by možná pouze otočilo další kolečko.