Myslet plovoucím způsobem.
Bez posledního ukotvení.
Myslet kaleidoskopicky.
Měnit uspořádání a sledovat, co se ukáže.
Pojmy chápat jako rozlišení.
Ne jako části skutečnosti.
Nevěřit gramatice příliš rychle.
Podstatné jméno ještě nedělá věc.
Neprivilegovat ani vztahy.
Vazba se může stát substancí stejně snadno jako uzel.
Měnit dosah.
Jiný dosah může proměnit to, co lze rozlišit jako celek.
Nezaměňovat čitelnost za Realitu.
Z toho, jak něco rozlišujeme, neplyne, jak to samo je.
Opravit i vlastní prostředky, když začnou tuhnout.
Sledovat proměnu samotného mapování.
Typ mapy spoluurčuje, co v ní vůbec může vystoupit jako rozlišitelné.
Nejde jen o to, že žádná mapa nemusí být poslední.
Proměňuje se samotný způsob mapování.
Plovoucí myšlení není myšlení bez opory.
Je to myšlení bez posledního ukotvení.
Nehledá místo, z něhož lze všechno určit.
Sleduje, jak se samotná místa určení proměňují.
Žádným množstvím lepších pojmů tento problém neodstraníme.
Můžeme mít pojmy přesnější, jemnější, relační, procesní nebo plovoucí — stále jsou to způsoby rozlišování.
Proto ani nová řeč není řešením ve smyslu správnějšího jazyka.
Je pouze pokusem méně zapomínat, že právě rozlišujeme.
Pojem může uspořádat tvrzení.
Nemůže ze své vlastní struktury doložit strukturu Reality.
Problém tedy není pouze v nedokonalosti našich pojmů.
Je v samotné pojmovosti.
Nezahlédli jsme nový obraz světa.
Zahlédli jsme možnost myslet svět jinak.
Možná „myslet jinak“ není naučit se další vrstvu filosofie.
Možná je to částečně se rozpomenout na stav, kdy škatulky ještě nebyly.