GRAMATIKA MODELU
Tato část nerozvíjí nový pojem.
Ukazuje pouze,
jak číst pojmy,
které už byly použity v jádru modelu.
MNSM nemluví o věcech,
které by někde byly samy o sobě.
Nemluví ani o silách,
které by něco vytvářely,
spojovaly nebo řídily.
Mluví o případech,
v nichž se něco ukáže jako čitelné.
Proto je důležité,
jaká slovesa text používá.
Sled se nepřeruší.
Čitelnost se nerozpadne.
Celek se nezlomí.
Průběh nezanikne jako čitelný.
Identita nepřechází v jiné.
Tato slovesa nepopisují skrytý mechanismus.
Neříkají,
co něco způsobilo.
Pouze rozlišují způsoby,
jak se nepřerušenost stává čitelnou.
Tam, kde se sled nepřeruší,
mluvíme o průběhu.
Tam, kde se čitelnost nerozpadne do jednotlivostí,
mluvíme o celku.
Tam, kde se celek nezlomí,
mluvíme o vědomí.
Tam, kde průběh nepřechází v jiný,
mluvíme o identitě.
Tam, kde se opakování nepřeruší,
mluvíme o zákonu.
Nejde tedy o několik různých základů.
Jde o totéž ustavování čitelnosti,
čtené pokaždé z jiného místa.
Tato gramatika nemá model vysvětlit zvenčí.
Má pouze zabránit tomu,
aby jeho pojmy začaly být čteny
jako věci,
vlastnosti
nebo příčiny.
KONSTITUCE ČITELNOSTI
Následující není nové.
Je to totéž,
čtené na jednotlivých pojmech.
STABILITA
Svět působí pevně
ne proto,
že by měl základ,
ale proto,
že některé průběhy
nezaniknou jako čitelné.
Stabilita není vlastnost.
Je to případ,
kdy průběh
neztratí čitelnost.
IDENTITA
Identita není shoda stavů.
To, čemu říkáme totéž,
není neměnnost.
Je to průběh,
který nepřešel v jiný.
Identita není zvláštní entita.
Je to přísnější případ stability.
Stabilita znamená,
že průběh nezanikne jako čitelný.
Identita znamená,
že tento průběh
nepřejde v jiný.
PŘÍČINNOST
Příčinnost nepředchází průběhu.
Nevytváří ho.
Není skrytou nutností,
která by sled řídila.
Příčinnost je způsob,
jak se nepřerušený sled
stává čitelný jako návaznost.
Neříká,
proč jedno následuje druhé.
Říká jen,
že návaznost
zůstala čitelná.
Sled není řízen.
Neplyne z nutnosti.
Je to průběh,
který se nepřerušil.
ZÁKON
V rámci tohoto modelu
nejde o popření fyzikálních zákonů.
Jde pouze o odmítnutí toho,
aby byly chápány
jako definitivní základ reality.
Zákon není to,
co svět řídí.
Je to způsob,
jak se opakování
stává čitelným.
To, co se opakuje,
není ještě zákon.
Zákon je opakování,
které se nepřerušilo natolik,
aby ztratilo čitelnost.
Zákon není příčina.
Je to stabilita průběhu
čtená jako opakování.
Nula nedovolí,
aby se zákon stal definitivním.
Proto je zákon vždy jen to,
co se zatím ukazuje
jako nepřerušené opakování.
ZLOM
Zlom není událost.
Je to případ,
kdy se průběh přeruší.
To, co bylo čitelné
jako průběh,
se láme.
ČAS
Čas není tok.
Je to rozdíl,
který se neudrží najednou.
To, co nazýváme minulostí,
je rozdíl,
který už nelze číst jako přítomný.
To, co nazýváme budoucností,
je rozdíl,
který se ještě neukázal jako čitelný.
PROSTOR
Prostor není nádoba.
Je to čitelnost rozestupu.
Oddělenost
není vlastnost věcí.
Je to případ,
kdy se rozlišení
nerozpadnou do jednoho.
TRIÁDA
Čas, prostor a vědomí
nejsou prvky reality.
Jsou to podoby,
v nichž se průběh
stává čitelným jako celek.
Čas ukazuje,
že rozdíl nelze mít najednou.
Prostor ukazuje,
že rozdíl se nerozpadl do jednoho.
Vědomí ukazuje,
že celek se nezlomil.
Triáda není základ.
Je to minimum,
v němž se průběh
nehroutí jako celek.
Rozpustit triádu
znamená zrušit podmínky,
za kterých se něco
ukazuje jako celek.
To neznamená,
že bez vědomí nic není.
Znamená to jen,
že se nic neukazuje
jako celek.
CHAOS
Chaos není opak řádu.
Je to situace,
kde se rozlišení
neudrží dost dlouho,
aby zůstalo čitelné.
ŠKÁLA
To, co se ukazuje,
není čitelné všude stejně.
Čitelnost se vždy ukazuje
jen v určitém dosahu.
Tomuto dosahu
říkáme škála.
Škála není samostatný princip.
Není základ.
Není vlastnost reality.
Není nástroj vědomí.
Neříká,
že realita má hotové vrstvy.
Neříká ani,
že vědomí libovolně mění svůj pohled.
Říká jen,
že žádné ukázání
není čitelné beze zbytku
ve všech dosazích stejně.
To, co se v jednom dosahu
ukáže jako věc,
může se v jiném dosahu
ukázat jako děj,
vztah,
hustota
nebo nerozlišitelnost.
Nejde o jinou realitu.
Jde o čtení téhož
v jiném dosahu.
Ne však téhož
jako pevné totožnosti.
Téhož jen potud,
pokud se průběh
ještě nepřerušil.
Škála neukazuje
skrytou stavbu reality.
Neukazuje zákon,
který by se opakoval
napříč úrovněmi.
Ukazuje jen to,
že tentýž průběh
není ve všech dosazích
čitelný stejně.
VĚDOMÍ A SMRT
Vědomí není to,
co drží celek.
Není to síla,
která průběh spojuje.
Není to vlastnost,
která by se k němu přidala.
Vědomí je případ,
kdy se čitelnost
v určitém dosahu
nerozpadne do jednotlivostí.
Tam, kde se celek nezlomí,
mluvíme o vědomí.
Celek tím není zaručen.
Není chráněn.
Není dán předem.
Vědomí proto není jistota.
Je to případ,
v němž se ukazuje,
že celek mohl nebýt.
Smrt není opak vědomí.
Není druhá strana téže věci.
Není událost,
která by se přidala
k průběhu.
Je to případ,
kdy se průběh
přestane ukazovat
jako tentýž celek.
To, čemu říkáme konec,
není přechod.
Je to ztráta možnosti
číst průběh
jako tentýž celek.
Ne proto,
že by něco odešlo jinam.
Ne proto,
že by se něco skrylo.
Ale proto,
že už není celek,
v němž by mohlo být čteno,
že něco zůstává.
Vědomí a smrt
netvoří dvojici.
Jsou to dva případy,
v nichž se ukazuje totéž:
nepřerušenost není nutná.
Ve vědomí
se celek ukazuje
jako nerozpadlý.
Ve smrti
přestává být čitelný
jako tentýž.
Nejde o to,
že jedno přechází v druhé.
Jde o to,
že celek nebyl zaručen.
To, co se neudrží,
nic neztrácí.
Ztráta je slovo
z dosahu,
v němž celek ještě trval.
Otázka „co zůstává“
tady selhává.
A nic z toho
není nutné.
MINIMÁLNÍ ONTOLOGICKÝ DŮSLEDEK
To, co se ukáže jako celek,
není zaručeno.
Není nutné.
Není definitivní.
Není chráněné.
Je jen to,
že se čitelnost
v určitém dosahu
zatím nerozpadla.