Nula jako prázdné označení veškerenstva
Každý pokus pojmenovat veškerenstvo naráží na zvláštní potíž. Má-li slovo označit vše, nesmí se samo stát jednou věcí mezi věcmi. Má-li ukázat celek, nesmí jej uzavřít. A má-li mířit k tomu, za co už nelze dál ustoupit, nesmí se proměnit v další základ.
Proto se pro veškerenstvo tak často hledají slova prázdná, záporná nebo krajní. Ne proto, že by šlo o nic. Ale proto, že každé příliš plné označení začne ihned předstírat, že ví, co označuje.
Když řekneme „bytí“, už to zní jako něco, co je.
Když řekneme „celek“, už to zní jako něco uzavřeného.
Když řekneme „svět“, už to zní jako soubor všeho, co se ukazuje.
Když řekneme „základ“, už jsme zavedli oporu.
Když řekneme „Bůh“, už jsme nebezpečně blízko nejvyššímu jsoucnu nebo principu.
Každé takové slovo něco přináší. A právě tím je nebezpečné. Přináší obsah, směr, váhu, obraz. Začne vyplňovat místo, které mělo pouze označit. Místo aby ukazovalo k veškerenstvu, začne je zastupovat jako předmět.
MNSM se tomuto pohybu brání.
Nechce zavést poslední pojem, poslední základ ani poslední vysvětlení. Nehledá skrytou podstatu světa. Nepotřebuje říci, z čeho všechno vychází. Potřebuje pouze označit, že žádné ukázání se nemůže stát definitivně uzavřeným celkem.
Právě zde se objevuje Nula.
Nula v MNSM není číslo. Není matematická hodnota. Není výsledek odčítání ani značka prázdné množiny. Není ani nicota v metafyzickém smyslu, jako by někde za světem čekala hluboká prázdnota.
Nula je prázdné označení právě proto, že se nechce stát obsahem.
Neříká: toto je všechno.
Neříká ani: není tu nic.
Říká pouze: nic z toho, co se ukazuje, nemůže být definitivně uzavřeno jako poslední.
Tím se liší od nicoty i od prázdnoty. Nicota může znít jako temný protiklad bytí. Prázdnota může znít jako prostor, který je sice prázdný, ale pořád nějak je. Nula je ostřejší. Je méně obrazná. Neotvírá hloubku, do níž bychom mohli sestoupit. Nevytváří druhou stranu světa.
Nula není proti světu.
Nula není mimo svět.
Nula není pod světem.
Je označením nemožnosti, aby se svět stal hotovým.
To, co se ukazuje, se může rozlišit. Může vytvořit konfiguraci. Může vstoupit do průniku. Může se po určitou dobu jevit jako průběh. Může být čitelné. A tam, kde se čitelnost nerozpadne do jednotlivostí, může se ukázat jako celek.
Tomuto případu říkáme svět.
Ale svět tím není zaručen. Není chráněn. Není založen. Není poslední. Je pouze případem čitelnosti, která se zatím nerozpadla.
Nula označuje právě to, že ani tento celek nemá poslední okraj.
Proto není Nula základem MNSM. Kdyby byla základem, stala by se tím, čemu se model snaží vyhnout. Nebyla by už Nulou, ale novou substancí. Nula nic nedrží. Nic nevytváří. Nic nespojuje. Není příčinou světa ani jeho skrytým zdrojem.
Je pouze jménem pro nemožnost posledního jména.
A právě proto může být použita jako označení veškerenstva — ovšem jen tehdy, pokud veškerenstvo nechápeme jako Jedno, jako hotový celek, jako uzavřenou totalitu. Nula neoznačuje veškerenstvo tím, že by je shrnovala. Označuje je tím, že brání jeho završení.
Veškerenstvo zde není všechno, co je.
Je to neuzavřitelnost všeho, co se může ukázat.
Nula je tedy prázdná ne proto, že by neměla význam. Je prázdná proto, že odmítá zaplnit místo, k němuž ukazuje. Její význam není v tom, co obsahuje, ale v tom, čemu brání.
Brání tomu, aby se rozlišení stalo poslední věcí.
Brání tomu, aby se svět stal hotovým celkem.
Brání tomu, aby se čitelnost vydávala za základ.
Brání tomu, aby jazyk uvěřil, že dosáhl posledního slova.
Nula je nejbližší možné označení veškerenstva, pokud veškerenstvo nesmí být pochopeno jako hotový celek.
Proto se v MNSM neříká Jedno.
Neříká se základ.
Neříká se bytí.
Říká se Nula.
Ne jako odpověď.
Ale jako pojmenování místa, kde se každá poslední odpověď ruší.