Sotva jsme nechali fantazii trochu pootevřená dvířka, hned se nám do našich vážných myšlenek vkradl skřítek posměváček.
A spustil:
„To jste celí vy, vy filosofové. Namísto abyste něco vážně dělali — myslím něco užitečného — vedete celý den a celou noc jen samé zbytečné řeči. Co to má být za tvrzení, že něco něcuje? To je stejné, jako bych řekl, že nic nicuje. Aha? Že to už někdo řekl? Nějaký Heidegger? No tak to vidíte. Jeden plácá levou, druhý zase pravou, ale pořádná chůze to není.“
Takhle nějak se mé podvědomí stále strefuje do mých snah o postižení nějaké konečné pravdy a vysmívá se mi.
S dětskou drzostí odhaluje těžce skrývané slabiny našich modelů a nedovolí mi žádnou pravdou něco uzavřít.
Takhle nějak se mi připomíná i Nula.
Ne jako pojem, který něco vysvětluje.
Spíš jako veto proti každému předčasnému vítězství.
V našem propracovaném manifestu bychom museli říci:
nic nenicuje,
něco neněcuje,
a jen tam, kde se rozlišení nepřeruší hned,
se může objevit něco.
Nicota není hlubší pravda jsoucna.
Je to označení pro případ, kde žádné ukazování nenastává.
To je méně slavné než Heidegger.
Ale je to čistší.
A možná právě proto krutější.
Heidegger je nám blízký tím, že otřásá samozřejmostí jsoucna. Vzdaluje se nám tam, kde se nicota začne jevit jako něco, co má vlastní ontologický výkon.
„Něco něcuje“ je malá jazyková past, která se směje oběma stranám.
Když může „nic nicovat“, proč by nemohlo „něco něcovat“?
A není pak celé kouzlo jen účinkem slovesa?
V obou případech hrozí totéž: že jazyk začne podstrkovat děj, nositele, případně skrytou strukturu.
Možná bych to řekl s úsměvem takhle:
Heidegger je vedle slavnostně.
My jsme vedle hygienicky.