Nula není „to, co způsobuje“.
Není ani „to, co zaručuje“.
Tím by se z ní stal mechanismus — něco, co už v systému hraje roli.
Nula není činitel neuzavřenosti.
Je to nemožnost uzavřenost vůbec zavést.
Nula není zákaz uzavření.
Je to to, že uzavření nemá kam nastat.
Bytí se neprotíná s uzavřením —
ne proto, že by se míjely,
ale proto, že uzavření nemá pozici, ve které by se mohlo objevit.
A = A není výraz shody,
ale pokus o zastavení rozdílu.
Nula není to, co do něj vnáší trhlinu.
Je to to, že trhlina nemůže být odstraněna.
Nula není ontologické veto.
Je to nemožnost, aby se ontologie vůbec uzavřela.
Není to proces.
Není to zásah.
Je to to, že není žádné „tam“, kam by bylo možné dojít jako k celku
S nemožností uzavření mizí i požadavek nést celek.
To, co se běžně prožívá jako úzkost —
že „pod tím nic není“ —
ztrácí svou oporu.
Ne proto, že by se objevilo něco, co ji vyplní,
ale proto, že se rozpadá samotná představa „pod“.
Není propast.
Není ani dno.
Není ani pád.
Mysl hledá oporu, protože je zvyklá, že něco drží pohromadě tím, že „něco“ stojí pod tím.
Není to posedlost „najít pravdu“,
ale znovu zavést místo, kde by se dala ukotvit.
A to je v pořádku.
Ne proto, že by se měla opravit —
ale protože ten pohyb k „základu“ je přesně to, na čem je vidět, že žádný zavést nejde.