Tento text nezavádí fyzikální hypotézu o dalších dimenzích. Používá vícerozměrnost pouze jako mezní obraz pro otázku, zda se celek může ustavit jinak než v architektuře prostoru, času a vědomí, kterou známe.
I kdybychom uvažovali jinou architekturu čitelnosti, platí totéž: buď se celek udrží, nebo se rozpadne.
Nejde o míru, ale o nastání.
To, co zde pracovně nazýváme vícerozměrným vědomím není všemocné.
Má jen jinak posunutý rozsah toho, co se dokáže udržet jako celek.
I ono narazí na mez, kde se čitelnost neudrží a rozlišení se rozpadne v šum.
Prostor, čas a vědomí nejsou tři věci.
Jsou to různá jména pro totéž udržení, čtená z různých stran.
Neříkáme tím, že jsou fyzikálně totožné. Říkáme pouze, že v tomto textu jsou čteny jako tři způsoby, jimiž se celek stává čitelným.
Když se změní architektura rozsahu — tedy to, co se dokáže udržet naráz —
změní se i to, co nazýváme prostorem a časem.
Nezůstává žádné společné měřítko, které by tyto případy převádělo jeden na druhý. Pouze pokaždé znovu říkáme „vědomí“ tam, kde se celek nerozpadl.
Čas není podmínkou nerozpadu.
V tomto textu nejde o fyzikální čas, ale o čas jako způsob čtení nepřerušenosti.
Je jen jedním ze způsobů, jak se nerozpad čte v naší architektuře.
To, co trvá, se proto nedrží díky času.
Naopak: čas je jméno, které dáváme tomu, že se to zatím nerozpadlo.
Každý takový případ je samostatný.
Není odvozen z jiného, ani na něj nepřechází.
Vícerozměrnost proto není rozšířená geometrie prostoru a času,
ale jiný způsob, jak se v neuzavřenosti ustavuje čitelnost.
V jiné architektuře se mohou ustavit prvky, pro které nemáme pojmy.
Nemusí být prostorové ani časové.
Nepřerušenost se zde může dít jiným typem vazby,
která se v naší triádě vůbec neobjevuje.
To, co se v takovém případě jeví jako nutnost nebo struktura,
není nic, co by celek drželo.
Je to jen způsob, jak čteme stabilitu, která se zatím nerozpadla.
Jednotlivé architektury se nemusí navzájem osvětlovat.
To, co se udrží v jedné, se v jiné nemusí udržet vůbec.
Ne proto, že by neexistovalo,
ale protože se v daném typu sepnutí nestane čitelným celkem.
To, co sdílejí, není společná struktura.
Je to Nula — neuzavřenost, která nic nespojuje a nic nezajišťuje,
ale zároveň nebrání žádnému ustavení.
Vědomí není konstanta napříč těmito případy.
Není mostem mezi nimi ani principem, který by je držel pohromadě.
Binárnost se vždy týká jen konkrétního nastání.
Vědomí není to, co drží celek pohromadě.
Je to jméno pro situaci, kdy se celek nerozpadl.
Neudělali jsme z vědomí superlepidlo?
Jen pokud bychom z něj udělali něco, co spojuje.
Vědomí ale nespojuje.
Jen říkáme „vědomí“ tam,
kde se to zatím nerozpadlo.